Úlomky života

Kapitola 24

Žádná zítřejší hádka se ale nekonala. Jedna moje část ho sice chtěla vyhodit, ale ta druhá chtěla, aby zůstal. Nelíbilo se mi, jak jsem v poslední době reagovala na jeho blízkost. Jenže mít ho u sebe bylo až příliš dobré. Skvělé jídlo, skvělý sex a překvapivě i skvělá společnost. A to všechno v jednom zrzavém balíčku. Cítila jsem se spokojeně, jako už dlouho ne.

„Padej se obléct," vyrušil mě ze čtení časopisu o nejnovějších módních trendech Ronův hlas. Nejhorší bylo, že jsem neměla chuť ho proklít jako obvykle, spíš jsem měla nutkání ho poslechnout. Naštěstí jsem mu neměla problém vzdorovat.

„Připadá ti snad, že jsem nahá?" pronesla jsem kousavě a odhodila časopis na konferenční stolek.

„Ne, ale jsi doslova jediný člověk, který v prosinci chodí v šatech. Tak padej do toho obřího šatníku, vezmi si nějaké z těch tvých předražených džín a svetrů, přidej k tomu boty bez podpatků, ve kterých nehrozí, že si zlomíš kotník a pojď ven."

„Kdo si sakra myslíš, že jsi, abys mi rozkazoval v mém vlastním bytě?"

„Ten, který chce vidět, jak se zmijozelská princezna válí ve sněhu."

Pomalu jsem se zvedla a naoko otráveně se vydala do svého šatníku. Ve skutečnosti jsem ale vymýšlela válečnou strategii. Chtěl, abych se válela ve sněhu? Byla jsem odhodlaná ho v tom sněhu pohřbít.

Navlékla jsem na sebe legíny, jednoduché tričko, svetr a vzala si kozačky s nizoučkým podpatkem. U nich určitě nehrozilo, že si zlomím kotník. Navíc jsem za ty roky uměla dost dobře balancovat na ledu i v jehlách. V předsíni, kde už na mě čekal Weasley, jsem přes sebe hodila kabát a za pásek legín si strčila hůlku.

„Spokojený?" zeptala jsem se kousavě a gestem obsáhla celou svou postavu.

„Vždycky," odvětil a vyšel do chodby. Něco mi říkalo, že neměl na mysli jen mou garderobu, ale nechala jsem to být a následovala ho. Moc dobře jsem věděla, kam by tohle vedlo.

***

Tohle bylo divné. Byly jsme venku už půl hodiny a nic jsme nedělali. Prostě jsme šli. Ani mi nepřišlo, že jdeme za nějakým cílem, jen jsme se procházeli po parku, který byl vzhledem k tomu, že venku mrzlo, až praštilo, úplně prázdný.

„Dobře, vzdávám to. Co tady děláme?" přerušila jsem ticho po dalších deseti minutách.

„Procházíme se."

„To vidím, ale proč?" povzdechla jsem si. Mluvil o válení se ve sněhu. K čemu jsem si vytvářela všechny ty strategie na koulovačku, pokud na mě odmítal zaútočit? Já s tím rozhodně nezačnu. Nejsem tak dětinská.

„Přišlo mi, že by byla škoda nevyužít tak pěkného počasí." Zastavila jsem se a podívala se na něj jako na blázna. On mi ale pohled upřeně opětoval a tvářil se, že to myslí nanejvýš vážně. Tady něco nehrálo.

A najednou jsem si všimla, že má ruce za zády. V panice jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nebyl ani jeden jediný strom, lavička, skalní výběžek. Nic kam bych se mohla schovat. Odvedl mě až na ničím nekryté prostranství a já tak moc přemýšlela nad tím, proč na mě neútočí, že jsem si vůbec nevšimla, že mě nahnal do pasti.

„Nějaký problém, Pans?" sladce se usmál, když viděl, jak se rozhlížím všude kolem jako vyděšený králík.

„Vůbec žádný," odpověděla jsem a začala zdrhat.

Sotva jsem uběhla pár metrů, už kolem mě proletěla první koule. Brzy ji ale následovala druhá a třetí. Zatím se mi dařilo se jim vyhýbat, ale neměla jsem sebemenší možnost se před jeho útoky schovat, natož si připravit vlastní munici.

Když se čtvrtá koule rozprskla o můj rukáv, měla jsem toho tak akorát dost. Naštěstí hned potom útok ustal. Opatrně jsem se podívala jeho směrem a zjistila, že si připravuje další koule. To mi dalo možnost přeci jen taky nějaké připravit, ale šlo mu to až příliš rychle. Mohla jsem vyhrát jen jedním způsobem a kvantita to nebyla.

Sehnula jsem se a rychle upatlala jednu kouli. Byla spíš šišatá než kulatá, ale svému účelu měla posloužit dobře. Potom jsem vyndala hůlku a nezpozorována na sebe seslala kouzlo. Tiše jako myška jsem se pak vydala k Weasleymu. Ani mě nezaregistroval. Nejspíš si myslel, že jsem utekla na druhou stranu parku, zatímco si v klidu plácal sněhové koule. No, to se přepočítal.

Zaregistroval mě teprve v momentě, kdy na něj dopadl můj stín. Zmateně se na mě podíval a zkusil po mě hodit napůl vytvořenou kouli, kterou měl v ruce, ale uhnula jsem a hned po něm hodila svou. Byl to přímý zásah do ramene.

„Tohle si trochu nedomyslela, došla ti munice," konstatoval, když zjistil, že u sebe žádnou další sněhovou kouli nemám a provokativně si prohrával s jednou ze svých.

„Jsi si jistý?" zeptala jsem se a dřív, než mu stačil zmizet úsměv z tváře, jsem na něj namířila hůlkou.

„Parva cedentem!" vykřikla jsem do ticha parku a z nebe se začala na Weasleyho řítit menší sněhová lavina. Do minuty byl na zemi kompletně od sněhu a já se lámala smíchy. Vypadal směšně.

„Podvodnice," zavrčel, zatímco se ze sebe pokoušel oprášit sníh. Moc se mu to nedařilo.

„Ty máš co říkat. Schválně jsi mě sem nalákal. Věděl jsi, že se nebudu moct bránit."

„Tomu se říká strategie."

„Tomuhle taky," podotkla jsem a na podtržení svých slov jsem zvedla ze země poslední přeživší kouli a trefila ho jeho vlastní zbraní.

Chvíli se na mě ještě mračil, ale pak ze sebe konečně oklepal sníh jako nějaký zlatý retrívr a rozesmál se.

„Řekla bych, že jsem vyhrála," poukázala jsem na zřejmé.

„To ano, ale pořád chci vidět, jak se válíš ve sněhu," dodal a dřív, než jsem stihla zareagovat, mi podkopnul nohu. Spadla jsem přímo vedle něj.

„Říkal jsem ti, že si nemáš brát podpatky. Je to nebezpečné," poznamenal nevinně a já ho naoko naštvaně bouchla do ramene, ale hned potom jsme se oba rozesmáli. Brzy ale utichl i smích a my jsme prostě jen zůstali ležet ve sněhu a naprosto ignorovali všudypřítomný mráz.

„Veselé Vánoce, Pans," promluvil po chvíli s pohledem upřeným na mě.

„Veselé Vánoce, Rone," usmála jsem se.