Úlomky života

Bonus - Úlomky z Ronova života

První úlomek

Když spala, vypadala opravdu roztomile, nevinně. Docela ironie vzhledem k tomu, co jsme tu před chvílí prováděli. Co jsem jí před chvílí provedl. Ale ty růže mě naštvaly. A ještě víc mě naštvalo, když mi potvrdila, že si je nekoupila, ale dostala je. Přestal jsem se kontrolovat. Chtěl jsem jí ukázat, že je moje. A povedlo se. Řekla to. Řekla, že je moje. Ale pořád tu byly ty zatracené růže.

Přehodil jsem přes ni přikrývku a nechal ji spát. Potřebovala to. Nejraději bych zůstal vedle ní, ale musel jsem se postarat o ty zatracené růže. Takhle jsem ale odejít nemohl. Rychle jsem využil její koupelnu a už oblečený jsem sebral ty zpropadené kytky. Když jsem odcházel, pořád spala a vůbec nevěděla o světě.

Půjčil jsem si klíče, vyšel z jejího bytu, kytky odhodil do prvního koše, na který se narazil, a vydal se do blízkého květinářství. Celou dobu jsem nedokázal přestat myslet na to, kdo jí ty růže asi dal. Scházela se s kromě mě s někým jiným? O tom jsem pochyboval. Toho bych si určitě všiml. Možná někdo, kdo chtěl získat její pozornost? Ale proč by si je pak nechávala? Nebo hůř. Někdo, kdo se o ní začal zajímat a ona nebyla proti. To by... nelíbilo se mi to.

Zatřepal jsem hlavou ve snaze zapudit myšlenky na to, že by tu mohl být ještě někdo jiný. Byl jsem to já, s kým trávila dny a noci. Byl jsem to já, s kým spala. Pár růží to přece nemohlo změnit. Aspoň jsem v to doufal.

Vstoupil jsem do květinářství a rozhlédl se. Hned mi padly do oka bílé a růžové pivoňky. Netušil jsem proč, ale hodily se mi k ní. Vzal jsem jich celý puget. Chtěl jsem se vydat rovnou do jejího bytu, ale pohled mi padl na nedaleké pekařství. Uvědomil jsem si, že než jsem se na ni vrhl, chtěli jsme si dát něco k jídlu. Až se probudí, určitě bude umírat hlady. Došel jsem tedy obstarat ještě jeden nákup a teprve poté se vrátil za ní.

Když jsem odcházel, ležela natažená přes postel. Teď byla schoulená v klubíčku a lehce oddechovala. Usmál jsem se. Měl jsem chuť si k ní lehnout zpátky, ale trochu jsem se bál zůstat. Vypadala spokojeně a byl jsem si jistý, že si dnešek užila, ale mrzelo mě, že jsem jí ublížil. A možná by jí to mohlo po probuzení mrzet taky.

Vložil jsem květiny do vázy a podíval se na svou spící zmijozelskou princeznu. Merline, byla nádherná. A já žárlil na každého, kdo se k ní jen přiblížil. Neměl jsem na to právo, ale žárlil jsem. Nechal jsem ji spát, potichu přešel do kuchyně a položil na stůl pytlík s několika druhy pečiva. Nebyl jsem si jistý, co z toho jí přijde k chuti, ale doufal jsem, že minimálně scones jí udělají radost. Ve škole je jedla často. Hned potom jsem se odletaxoval domů dřív, než bych mohl udělat nějakou pitomost. Třeba nikdy neodejít.

Druhý úlomek

Už před víc jak půl hodinou jsem nechal odležet Amorův šíp. Tenhle nápoj lásky se u nás většinou moc nevedl, jelikož byl zkrátka moc silný. Ale George přišel s novým nápadem, a jelikož zase zmizel, Merlin, ví kam, bylo na mě všechno připravit.

Neměl jsem lektvary lásky rád. Pokaždé, když jsem o nich jen slyšel, jsem se otřásl. Ale tenhle konkrétní jsem pozoroval z dálky a snažil se najít odvahu k tomu, abych se k němu přiblížil. Tušil jsem, co ucítím, když se k němu dostanu dost blízko, jenže já to cítit nechtěl.

Nakonec jsem sebral všechnu svou nebelvírskou odvahu, udělal několik kroků ke stolu a zhluboka se nadechl. Do nosu mě okamžitě udeřila silná vůně jablek s lehkým podtónem zimolezu a nově koupeného oblečení.

Vůni jablek jsem neustále cítil z jejích vlasů, které mě částečně i kvůli ní, nepřestávaly fascinovat. Ale nejenom z toho důvodu, fascinovala mě i ta barva. Na první pohled černá jako duše mozkomora, ale ve skutečnosti byla jen hodně tmavě hnědá se světlejšími pramínky, které se v té temnotě většinou ztrácely. Navíc byly tak příjemné na dotek. Ona celá byla příjemná na dotek.