Úlomky života

Kapitola 12

„To bylo naprosto perfektní!" vykřikl Blaise a začal hlasitě tleskat.

„Já jsem vždycky perfektní," prohlásila jsem udýchaně a poodešla kousek od Thea, který se začal tomu jeho šaškování smát.

„To rozhodně nejsi. Většinou jsi dobrá, zatraceně dobrá. Ale dneska? Tohle bylo skutečné umění!" rozplýval se Blaise a já najednou měla pocit, že to fakt myslí vážně. Jeho nadšení se mu odráželo v očích.

„Uvědomuješ si, že to neodtancovala sama, že ano? Co takhle nějaké uznání pro mě?" ozval se na oko dotčeně Theo a tentokrát jsem nedokázala zadržet tichý smích já.

„Jo, jo, byls skvělej doplněk Theo, ale na naši hvězdu nemáš," odmávl ho Blaise rukou a teď už jsem začala být podezřívavá. Tohle bylo až moc sladkých slovíček, obzvlášť na Blaise.

„Tak to vyklop Zabini, o co ti jde?" zeptala jsem se narovinu a při čekání na jeho odpověď přešla ke svým věcem, vzala jsem láhev s vodou a hltavě se napila.

„Nechápu, o čem to mluvíš. To už ti ani nemůžu říct, jak skvělá si byla? Zajímalo by mě, čím to asi je, že jsou najednou tvoje pohyby ještě plynulejší a ladnější než kdy jindy. A srší z tebe taková zvláštní energie. A i když jsi neskutečně precizní jako vždycky, zároveň jsi byla o dost uvolněnější a přirozenější," prohlásil s výsměvným leskem v oku.

„Mluvil si s Dracem," povzdechla jsem si otráveně.

„Mluvím s ním pořád, jsme přece nejlepší přátelé. Ale tentokrát nezapomněl mezi řečí zmínit jednu šťavnatou novinku."

„Jsem absolutně mimo, co se tady děje?" vložil se do rozhovoru Theo, který zmateně těkal mezi mnou a Blaisem.

„Pansy má chlapa. Nebo spíš chlap má Pansy, protože z toho co vím, si ji důkladně označkoval," rozesmál se a já po něm hodila láhev, kterou jsem pořád svírala v ruce. Bohužel jsem nikdy neměla dobrou mušku a tak jen neškodně proletěla kolem něj a s rachotem dopadla na zem. A ten blbec se rozesmál ještě víc.

„Nemám chlapa a rozhodně žádnej chlap nemá mě. Prostě jsem si našla rozptýlení," procedila jsem mezi zuby, když se konečně uráčil sklapnout.

„Tohle ti ani v nejmenším nevěřím. Vždyť ochotné rozptýlení máš přímo před sebou, tak proč bys hledala jiné?" ušklíbl se na mě.

„Jen pro pořádek, já bych byl taky ochotné rozptýlení, kdybys měla zájem," podotknul Theo. Rychle jsem přesunula svůj pohled k němu. Nedokázala jsem z jeho tónu ani výrazu určit, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně. Ale nejspíš se jen přidal k Blaisovi a myslel to jako vtip. Kéž by to myslel vážně.

„Moje současné rozptýlení je více než dostačující, ale děkuju za nabídky. Pokud bych někdy sháněla nové, určitě vás pozvu na konkurz," prohlásila jsem ironicky a s vysoko zdviženou hlavou jsem za zvuku jejich smíchu odkráčela do šatny. Chlapi ze Zmijozelu byli zkrátka nejhorší.

Dala jsem si rychlou sprchu a převlékla se do normálního oblečení. Každý sval v těle mě bolel a venku už se navíc začínalo ochlazovat, tak jsem se jednou rozhodla dát přednost pohodlí před elegancí a měla na sobě obyčejné džíny se svetrem a kozačky. Vlasy jsem si stáhla do ohonu a výjimečně jsem se ani neobtěžovala s make-upem. Stejně jsem měla v plánu jen něco rychle sníst, padnout do postele a vzbudit se až ráno. Co jiného také dělat po šestihodinovém tréninku?

Když jsem vešla zpátky do sálu, Blaise z Theem se o něčem radili, ale hned jak zaslechli zavření dveří, se ke mně otočili. Stejně jako já byl už i Theo převlečený a vypadal zatraceně dobře. Vážně velká škoda, že ta jeho nabídka nebyla míněna vážně.

„Co?" zeptala jsem, když na mě už třicet vteřin zírali, aniž by něco řekli.

„Nic," vyhrkli oba najednou a já jen zakroutila hlavou. Ještě před patnácti minutami mi z každého póru sršel pot a rozhodně jsem nebyla namalovaná. Přeci je pohled na mě nemohl tolik šokovat, rozhodně jsem vypadala líp než předtím.

„Když nic, tak mi jistě odpustíte, když tu vás a vaše pubertální chování nechám samotné, umírám hlady," odvětila jsem a vydala se k východu.

„Pansy, počkej. Musíme se ještě domluvit na další tréninky," zastavil mě Blaise.

„Už několik měsíců jsou tréninky každou středu, pokud nepočítám těch několik tréninků s Theem navíc. Ale měla jsem za to, že jsme se dohodli, že už nejsou třeba. Všechno jsme sladili."

„Máš pravdu, všechno je perfektní. A vím, že původní plán byl začít s tréninkem posledních dvou dějství až ke konci října, ale myslím, že s tím můžeme začít už příště. Na tomhle už není co zdokonalovat a tak nevidím důvod, proč plýtvat časem," odpověděl mi Theo.

„To zní logicky, tak příští středu začneme. Nákresy figur a hudbu mám doma, nebo jste něco změnili?"

„Ne, vůbec nic," zakroutil Theo hlavou.

„Dobře, budu připravená," pokývala jsem hlavou a vydala se zase pryč.

„Pansy..."

„Co zase?" zeptala jsem.

„Pořád ještě potřebuju, aby sis projela některé své scény se sboristkami. Vím, že je umíš, ale prostě potřebuju vidět celou scénu i s nimi. Minule si to taky přežila." Jen jsem zaskřípala zuby.

„Nepokoušej štěstí, Zabini. Do představení zbývají necelé tři měsíce a teď bys asi těžko hledal někoho, kdo by byl schopný naučit se za tak krátký čas moji roli," zavrčela jsem.

„Moc dobře víš, že bys mě ve štichu nenechala. Rozhodně ne kvůli jednomu nebo třem tréninkům s holkama, které ti budou občas dělat křoví. Takže?"

„Dobře. Až to domluvíš, dej mi vědět. Přijdu," slíbila jsem a znovu se vydala k východu.

„Pansy..."

„Co pro Merlina ještě chcete?" v podstatě jsem zaječela na Thea, který mě zastavil tentokrát.

„Chytej." Jen co to dořekl, už proti mně letěla moje láhev na vodu. Naštěstí jsem byla lepší v chytání než házení a tak mi hladce přistála v rukou.

„Zapomnělas ji tu," dodal.

„Díky," procedila jsem skrz zuby a pak jsem ze sálu a posléze z budovy konečně vypadla. Bylo tam až příliš Zmijozelů.