Úlomky života

Kapitola 6

„Už jste spolu o samotě čtyři hodiny a zatím jste se nezabily. To by chtělo odměnu. Co kdybych vás vzal na oběd?" ozval se arogantní hlas mého nejbližšího přítele, zrovna když jsem byla uprostřed vysvětlování dalšího španělského kouzelnického zákona, který Grangerová označila za tak barbarský, že i obr by se proti tomu postavil. Jako obvykle zbytečně dramatizovala, i když tentokrát jsem s ní možná trochu souhlasila.

„Nemůžeme, pořád máme před sebou tak milion zákonů," odpověděla Grangerová, která mu věnovala sotva jeden pohled.

„Mluv za sebe. Já mám hlad jak Weasley po ránu. A beze mě stejně nic neuděláš, tak buď tak hodná a přijmi pozvání svého přítele," zareagovala jsem na její nesmyslné odmítnutí. Neměla právo mě týrat hlady.

„Co je? Uletěl ti hipogryf?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, jak na mě beze slova zírá.

„Jak Weasley po ránu?" podivila se.

„Jo, vždyť si s ním jedla u jednoho stolu. Ten kluk do sebe cpal tolik jídla a tak rychle, že si toho prostě nešlo nevšimnout. Možná by se s tím mohl uplatnit u cirkusu," zamyslela jsem se.

„Mezi cirkusáky by určitě skvěle zapadl," rozchechtal s Draco.

„Mohli byste přestat urážet moje přátele?" přísně si nás oba změřila.

„Ne," řekli jsme s Dracem skoro současně.

„Jak jinak," povzdechla si a pustila se zase do čtení papírů.

„Hermiono, ty zákony ti neutečou. Na druhou stranu já bych mohl, pokud nebudeš jíst. Ženská, která je jen kost a kůže není zrovna hezká. A po tom všem bys o mě přijít nechtěla, že ne?" nevinně se na ni ušklíbl, ale moc dlouho mu to nevydrželo, protože po něm hodila jeden z dekoračních polštářků.

„Když o tom tak přemýšlím, běžte na oběd sami. Z tohohle by mě ještě přešla chuť k jídlu."

„Tomu se říká láska, drahá Pansy. Měla bys to někdy vyzkoušet."

„Ne, díky. Mohlo by to skončit katastrofou. A stačí, že musím snášet katastrofické důsledky tvého vztahu," sladce jsem se na něj usmála a ignorovala, jak mě probodával pohledem.

„Zajdu si na oběd sama. Můžeme se tady sejít ve dvě a pustit se do dalších zákonů. Jestli se teda do té doby stihneš vrátit," významně jsem se na Grangerovou podívala. Měla jsem dojem, že oběd beze mě znamená ne až tak rychlou rychlovku.

„Nesnáším, když je Zmijozel v přesile. Fajn, půjdu s tebou na oběd a my se tu sejdeme ve dvě, ale nejdřív si potřebuji zajít do archivu. Mám dojem, že už tu byl spor našeho ministerstva se španělským ohledně ochrany draků. Musím to najít." Po sejdeme se ve dvě jsem ji vnímala jen na půl ucha, posbírala jsem si svoje věci a vydala se k odchodu.

„Pansy to udělá."

„Co?" vyjekla jsem a šokovaně se otočila.

„Stejně nemáš na práci nic jiného než jídlo, tak to prostě vyhledáš místo ní. Oficiálně si její konzultantkou, tak na to máš právo. A aspoň budeš mít čas si to přes oběd pročíst, abyste pak mohly probrat kontroverzní pasáže."

„To je vlastně skvělý nápad!" vyhrkla Grangerová dřív, než jsem vůbec stačila otevřít pusu. Viděla jsem zlomyslný třpyt v Dracových očích. Ten bastard mě chtěl prostě naštvat.

„Archiv je o dvě poschodí výš úplně na konci chodby, nemůžeš to minout. A vlastně když už tam jdeš, mohla bys tam vzít tohle? Jsou to nějaká daňová přiznání chovatelů hipogryfů, vůbec nevím, proč to skončilo zrovna tady." Vrazila mi do rukou hromádku papírů.