Úlomky života

Kapitola 14

„Připravená?" zeptal se Theo, když jsem vylezla v tanečním z šatny. Dneska jsme tu byli jen my dva, Blaise zase dělal, Merlin ví co, s Merlin ví kým. Na tom ale nesešlo, Theo dokázal zhodnotit můj výkon stejně dobře jako on.

„Samozřejmě," usmála jsem se a postavila se do počáteční taneční pozice. Hned, co se spustila hudba, splynula jsem s ní. Pohybovala jsem v souladu s ní, precizně prováděla jeden pohyb za druhým, aniž bych si to pořádně uvědomovala. Už jsem je měla vtisknuté v mysli, bylo to pro mě skoro stejně přirozené jako dýchání. Navíc tahle scéna byla přímo éterická. Ladnost a jistá nepřítomnost k tomu patřila.

Hned po téhle scéně jsem zatančila ještě tři další. Jedna byla přesným opakem této. Bylo v ní spoustu trhaných pohybů, které poukazovaly na rozpolcenost, která se odehrávala v mé mysli. Nebo spíš v mysli dívky, kterou jsem představovala. Bylo to ladné, ale zároveň takové neohrabané a nejisté.

Poslední dvě pak znázorňovali vášeň a touhu. Nejdřív po něčem, co bylo dosažitelné, ale já si to upírala. A potom už to bylo upíráno mně. Tyhle scény měly hodně společného. Choreografie se skládala z podobných figur a v podobném pořadí a přesto v důsledky vyznívaly, i díky emocím, které posilovala hudba, úplně jinak.

„Úžasný! Myslím, že není naprosto nic, co bych změnil. Ani u těchto, ani u těch, co jsem viděl už dřív. Všechny sóla máš v malíčku, ani je nemusíš trénovat," chválil mě Theo, zatímco jsem udýchaně hltala vodu.

„Zrovna ty bys měl vědět ze všech nejlépe, že je možná nemusím trénovat tak často, ale trénovat je musím. Jinak moje tělo zapomene a v nejlepším případě tomu bude scházet ladnost a plynulost, v tom horším začnu dělat chyby."

„To je pravda. Chtěl jsem tím říct, že se teď můžeme plně soustředit na naše společné scény. Mohli bychom si hned zkusit ty, jak jsme o nich mluvili minule. Pokud teda nejsi moc unavená."

„Ne, jsem naprosto v pohodě. A čas se krátí, musíme trénovat."

Přešla jsem k němu a zaujala výchozí pozici. Stála jsem k němu zády, hlavu lehce zakloněnou. Skoro jsem se mu opírala o rameno, ale opravdu jen skoro. Levá noha lehce pokrčená a paže překřížené pod prsy. Theo zapnul hudbu a pak mi položil ruce kolem pasu. Pustili jsme se do tance.

Tahle scéna byla o něze a lásce, která se postupně měnila v touhu a vášeň. Byla to dost intenzivní scéna, ve které jsme od sebe nezůstali ani na chvíli odloučeni. Neustále jsme se dotýkali, pažemi, nohama, břichem... moje pokožka se neustále otírala o tu jeho. Moc tomu ani nepomohlo, že finální pozice vypadala tak, že zatímco on stál, já v podstatě seděla na zemi, pevně objímajíc jeho nohy s hlavou skoro v jeho klíně. I přesto, že nás dělilo oblečení a všechno bylo profesionální, bylo to dost intimní a už jsem nebyla zadýchaná jen z tance.

„Myslím, že na první pokus dobrý, ale bylo tam pár detailů..." začal mi vysvětlovat něco, co rozhodně nebylo jen pár detailů. Pozorně jsem ho poslouchala a na základě jeho postřehů jsme pak celou scénu sjeli ještě jednou. A pak znovu. A znovu.

Pak už jsme s veškerým tancem naštěstí skončili a jen několik desítek minut probírali, co jsme předvedli, co by chtělo vyladit, na co si dát příště pozor a spoustu dalších věcí. Někde v půlce jsem ho ale přestala vnímat. Pořád jsem byla trochu rozrušená z toho tance a nějak jsem z něj nedokázala spustit pohled.

Sledovala jsem, jak mu ještě teď stéká pramínek potu po zátylku, a nemohla jsem si pomoc. Mělo by mi to přijít nechutné, ale fascinovalo mě to. Stejně jako hra svalů na jeho pažích a předloktích. Navíc se mu v jedné chvíli vyhrnulo triko a odhalilo tak perfektně vypracované břicho, které jsem do té doby mnohokrát cítila, ale ještě nikdy neviděla. Navíc světlé chloupky mě vábivě upozorňovaly na jinou část těla, ke které směřovaly.

„Theo, asi jsem přecenila svoje síly, není mi moc dobře. Mohli bychom zbytek probrat jindy?" zeptala jsem se na konec, ale ani jsem nečekala na odpověď, prostě jsem začala sbírat svoje věci.

„Jasně. Potřebuješ nějak pomoct? Nemám tě doprovodit domů?" zeptal se ustaraně.

„Ne, zas tak hrozné to není. Určitě nikde neomdlím. Navíc myslím, že mi čerstvý vzduch udělá dobře," vyloudila jsem slabý úsměv a pak jsem se tak, jak jsem byla, zpocená v tanečním úboru, vydala pryč.

Nebylo mi zle, jen jsem nutně potřebovala uvolnit to zatracený napětí mezi nohama. Přímo mi mezi nimi tepalo. Rozhodně jsem tam nemohla zůstat už ani vteřinu, protože by hrozilo, že udělám nějakou blbost. A to by nedopadlo dobře. Sice žertoval o tom, že by mě rozptýlil, ale to byl určitě jen žert. A já se vážně nechtěla ztrapnit.

***

Prudce jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Snažila jsem se dýchat, ale marně. Nikdy jsem neměla problém se sebekontrolou, rozhodně ne v téhle oblasti. Ale teď jsem přímo žhnula, moje kůže byla rozpálená a zarudlá a každý z mých nervů byl napjatý a neskutečně přecitlivělý. Takhle nějak nejspíš vypadá peklo. Naléhavá potřeba a nikde nikdo, kdo by mi ji pomohl naplnit.

Rozešla jsem se ke koupelně a přitom ze sebe co nejrychleji strhávala každý pitomý kousek oblečení. Paradoxně z toho bylo moje tělo ještě víc v pohotovosti a já už začínala být opravdu zoufalá. Ještě jsem svoje počínání zrychlila, takže mohlo trvat sotva pár minut, než jsem konečně stála ve sprše. Přišlo mi to jako věčnost.

Prudce jsem zatáhla za kohoutek a přímo na mě se vyvalil proud studené vody. Tak zatraceně ledové. V jednu chvíli jsem měla problém nadechnout se, najednou místo těla hořely moje plíce. Každá mozková buňka mi říkala, ať tu vodu sakra vypnu. Ale to jsem nemohla udělat. Ještě ne. Pomalu se mi podařilo zase se nadechnout. Malé mělké nádechy. Skoro bolestivé, ale dalo se to zvládnout. Rozhodně to bylo lepší než předtím, protože chlad ze mě pomalu smýval všechny ty pocity. Ještě chvíli jsem to vydržela, a když jsem si byla jistá, že jsem jakž takž schopná se kontrolovat, přepnula jsem vodu na vlažnou, která byla o dost příjemnější.

Úlevně jsem zavřela oči a nechala vodu, ať zažene třas, který ovládal mé tělo. Jenže to byla chyba. Možná jsem raději měla zůstat u té ledové a riskovat, že zmrznu, protože se všechny ty zatracený pocity začaly vracet zpátky. Byla jsem frustrovaná. Byla jsem nadržená. A neměla jsem jinou možnost, než to vyřešit sama. A to hned. Nepochybovala jsem o tom, že čekat minutu, nebo dvě, byla bych na tom úplně stejně jako před tou zatracenou ledovou sprchou.

Semkla jsem víčka ještě pevněji a vyvolala si v hlavě Theův obraz. Před očima se mi mihly jeho tmavé vlasy a chlapecký úsměv, ale hned jsem se soustředila na jeho pevný hrudník, ke kterému jsem se musela neustále tisknout. Zamířila jsem rukou do svého klína a v myšlenkách si představila svlečeného Thea. A jeho břišní svaly rozhodně nebyly to jediné, co na něm bylo tvrdé. Zapohybovala jsem prsty a slastně vydechla, když se před mýma očima vykreslil jeho penis. Nebo aspoň moje představa o něm, protože nahého jsem ho bohužel nikdy neviděla.

Pomalu jsem přestala vnímat pohyby svých prstů a soustředila se jen na svou představu, ve které jsem si pohrávala s Theovým penisem. Připadalo mi, že se ten tlak začíná pomalu uvolňovat, ale pak jsem pohlédla nahoru a přede mnou už nestál Theo. Byl to zatracený Weasley. A v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nepředstavovala jen nějaký imaginární penis, ale ten Weasleyho. Najednou jsem ho před sebou viděla naprosto jasně.

„Můžeš se snažit třeba i hodiny, ale oba víme, že to bude naprosto k ničemu. Beze mě se udělat nedokážeš. Beze mě ta touha nezmizí. Potřebuješ mě," promluvil najednou ten zrzavej zmetek a já úděsem otevřela oči.

S rukou stále ponořenou v klíně a vodou dopadající na mojí kůži jsem těkala očima z jednoho koutu koupelny na druhý, ale nebyl tady. Samozřejmě, že tady nebyl. Všechno to bylo jen v mé hlavě. Nestačilo, že se mi nějak vecpal do života, on se musel vecpat i do mé hlavy. Zatracenej Weasley, nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem, že i když byl imaginární, měl pravdu. Nenáviděla jsem, že jsem ho potřebovala. Nenáviděla jsem Weasleyho. S pláčem jsem se sesunula na dno sprchového koutu. Nechápala jsem to. Jak se mu to podařilo? Jak se mu podařilo, že mě dostal do kolen a to tady ani nebyl? Jak se mu podařilo, že jsem po ničem netoužila víc než po tom, aby byl tady a vysvobodil mě z mého trápení? Nenáviděla jsem ho. Tak zatraceně moc.