Úlomky života

Kapitola 20

Lektvar by nejspíš moje šrámy na zápěstích a kotnících opravdu hravě zpravil, ale nevzala jsem si ho. Nejspíš to bylo divné, obzvlášť po tom, jak mě naštvalo, když mi udělal cucflek, ale líbilo se mi mít na sobě stopy po něm.

Po několika dnech to už spíše jen svědilo, než bolelo, ale vždycky, když jsem na svoje šrámy pohlédla, jsem si vzpomněla na události v mojí ložnici a na tváři se mi objevil úsměv. Byla to perfektní vzpomínka. A když jsem si pomyslela, že to všechno způsobily obyčejné růže...

Musely to být jimi, protože když jsem se vzbudila, Weasley byl pryč a po růžích nikde ani památka. Místo nich byly ve váze růžové a bílé pivoňky. Ani jsem se na něj nedokázala zlobit, byly nádherné.

„Sakra," zaklela jsem, když jsem shodila vysokou hromadu složek, kterou Grangerová před chvílí připravila k archivaci. Opravdu bych neměla snít za bílého dne. S povzdechem jsem se sehnula na zem a začala je sbírat. Musela jsem uznat, že Grangerová nijak neokomentovala, že jsem zničila několik hodin její práce a jen přerušila rozhovor s Dracem a šla mi je pomoc posbírat a seřadit.

Naštěstí se příliš nepomíchaly, takže nebylo tak těžké uvést vše do původní podoby. Pracovaly jsme v tichosti. Nejdivnější bylo, že Draco byl celou dobu v místnosti a taky nevydal ani hlásku. A měla jsem divný pocit, že mě pozoruje.

„Pansy, na slovíčko," ozval se, když jsem položila na stůl poslední složku. Nechápavě jsem se podívala nejdřív na něj a pak na Grangerovou, která jen pokrčila rameny. Taky netušila, o co mu jde. Ale určitě si musela všimnout, jak nás celou dobu hypnotizoval pohledem, jakoby chtěl uspíšit naši práci. Nadechla jsem se k protestu, ale nakonec jsem ústa zase zavřela. Viděla jsem ten led v jeho očích. Byl naštvaný. Netušila jsem, co má za problém, ale v téhle chvíli bylo lepší se s ním nehádat.

„Co chceš?" zeptala jsem se otráveně, když jsme prokličkovali ministerstvem a konečně se za námi zaklaply dveře jeho kanceláře.

„Chci, abys mi sakra teď hned řekla, kdo ti ubližuje, ať ho můžu zabít."

„Co...cože?" vytřeštila jsem na něj nechápavě oči.

„Nejsem pitomej, Pansy. Nešlo si nevšimnout těch modřin na tvých rukou a nohou. Ale myslel jsem si, že to je z baletu nebo z něčeho podobného, vzhledem k tomu, že ses je nijak nepokoušela zamaskovat. Ale když si sbírala ty složky, viděl jsem tvoje zápěstí," neurvale mi vytáhl rukávy a odhalil tak dosud nezahojené spáleniny po magickém provaze.

„Kdo ti ubližuje?" zeptal se ještě jednou skrz zaťaté zuby, teď už vztek ani neskrýval. Ale nebyl to vztek na mě. Byl to vztek způsobený starostí o mě. Nemohla jsem si pomoc, rozesmála jsem se.

„Pansy, tohle není ani v nejmenším k smíchu."

„Vlastně trochu je. A můžu tě ujistit, že mi nikdo neubližuje," řekla jsem přemáhajíc smích.

„Viděl jsem to. Ať už je ten chlap kdokoli, tak..."

„Pro Merlina. Vážně si myslíš, že kdyby mi někdo třeba i jen zkusil ublížit, nebránila bych se? Že bych na něj nepoužila kouzlo, nebo po něm nehodila vázu, když by nebylo zbití?" významně jsem se na něj podívala.

„Ale ty modřiny a spáleniny..." zamumlal nechápavě.

„To je jen důsledek něčeho, s čím jsem stoprocentně souhlasila," pousmála jsem se a snažila se zahnat vzpomínky, které se mi opět objevily v hlavě. Zrovna teď na ně nebyla ta správná chvíle.

„Jak jako... Aha." Došlo mu, když jsem nadzvedla obočí a vypadal, že se cítí trapně. Nejenom to. On zčervenal. Draco Lucius Malfoy, zmijozelský princ, který uměl dokonale ovládat svůj výraz, zčervenal. Musela jsem se zakousnout do rtu, abych se nerozesmála.

„Jsem v pořádku, vlastně víc než v pořádku. A i když se o sebe dokážu postarat, jsem ráda, že na mě dáváš pozor. Ale v tomhle případě jsou tvoje obavy naprosto zbytečné." Vážně jsem byla ráda, že na mě dává pozor. Záleželo mu na mně. To jsem sice věděla vždycky, ale nejspíš mi teprve teď začalo docházet, jak moc. Nikdy bych ho neztratila jen proto, že miluje Grangerovou. Měla jsem si to uvědomit dřív.

„Opravdu?" zeptal se pro jistotu, pořád ještě s narůžovělými tvářemi.

„Opravdu. Vlastně bych řekla, že jsem se nikdy necítila líp. Můj život je v poslední době... úžasný," lehce jsem se na něj usmála.

„Ať je to kdokoli, jsem rád, že jsi šťastná."

„Když jsme si to vyjasnili, můžu se už vrátit? Ještě tam je tak práce na dva dny a já bych už celou tuhle záležitost ráda uzavřela."

„Jistě. Půjdu s tebou, musím s Hermionou něco dořešit," řekl, otevřel mi dveře a pokynul mi, ať jdu první. Bylo mi jasné, že když půjde se mnou, jen se všechno protáhne, ale nechala jsem to být. Teď mi nic nemohlo zkazit náladu.