Úlomky života

Kapitola 25

Všude byla cítit pachuť smrti. Celá Velká síň byla plná... těl. Ne, nebyla to těla. Byli to moji spolužáci, známí, přátelé... Moji přátelé a moje rodina. Všichni, na kterých mi záleželo, byli tady a většina z nich byla mrtvá.

Chtěla jsem utéct. Pryč od všeho. Pryč od té smrti. Jenže to nešlo. Věděla jsem, že mě smrt bude pronásledovat kamkoli půjdu a to až do chvíle, než mě dožene. Skoro jsem si přála, aby se to stalo hned. Pak by konečně odezněl ten neustálý strach. Všechna ta bolest a smutek. Pak bych mohla konečně znovu dýchat.

V tu chvíli mě šílená bolest srazila na kolena. Myslela jsem, že Merlin vyslyšel moje modlitby a ukončí moje utrpení. Ale byl to jen on. Dostal se mi do hlavy. Nám všem. Všechno co říkal, mělo znít empaticky. Jenže on se nám ve skutečnosti vysmíval. Vždyť to byl on, kdo to způsobil. A od nikoho, kdo nemá srdce, nemůžeme požadovat empatii.

Měl jednu žádost, jedinou. Chtěl Harryho Pottera, pak by to všechno skončilo. Jenže opravdu by to tak bylo? Nechal by nás všechny naživu? Nechal by naživu aspoň těch několik lidí, kteří mi zbyli? A byl by to vůbec život, když by byli v jeho spárech? Netušila jsem. Ale za pokus to stálo. Už jsem nemohla ztratit nikoho dalšího. Nemohla jsem zůstat sama.

„Na co čekáte? Vydejte jim ho!" vykřikla jsem a můj hlas se rozlehl po celé Velké síni. Chvíli bylo ticho, dusivé ticho a pak se všichni začali stavět před Harryho Pottera.

Samozřejmě. Slavný Harry Potter měl vždycky někoho, kdo ho ochrání. Ale kdo ochrání nás ostatní? Kdo? Vždyť už teď je to tu plné těl. Co když další z nich bude Draco? Daphne? Blaise. Ne. Nemůžou být. Ne. Ne. Ne.

„Pansy, vzbuď se. Vzbuď se," pronikal ke mně pomalu známý hlas a já najednou začala vnímat jeho dotyk na svých ramenou. Zatřepala jsem řasami a trochu tak rozehnala slzy. Ale nezabránila jsem jim. Stále dopadaly na mou tvář.

„Rone," vzlykla jsem.

„To nic, byl to jen sen. Obyčejná noční můra," šeptal, zatímco mi stíral slzy z tváří, což byl prohraný boj.

„Nebyl to... Nebyl to sen, ale vzpomínka. Na válku. Tolik mrtvých... Tolik bolesti. A já... Bála jsem se... Já..." vzlykala jsem.

„Válka skončila, je to za námi. Zvládli jsme to. Teď jsi v bezpečí se mnou. A já jsem tu pro tebe. Vždycky tu pro tebe budu," mumlal, zatímco mě pevně objímal.

Postupně jsem se v jeho náručí uklidnila. Slzy vyschly a strach pominul. Alespoň pro teď. Věděla jsem, že se to nakonec vrátí. Netušila jsem kdy, ale věděla jsem, že se ta noční můra a ta bezmoc objeví znovu. Ale možná, jenom možná, ji Weasley zažene. Nejspíš mě chtěl jen uklidnit, ale co když to vždycky myslel vážně? Protože v té vší hrůze jsem si těsně předtím, než jsem usnula, uvědomila, že bych to vždycky chtěla.

***

Naposledy jsem se podívala na spícího Weasleyho a s úlevou, že mu nebudu muset vysvětlovat, kam jdu, jsem se konečně vydala na představení. Potichu jsem za sebou zavřela a oddechla si. Opravdu jsem se mu nechtěla svěřovat se svým baletem. Jen v hlavě jsem přišla na milion způsobů, jak by to dokázal zesměšnit, ale tanec byla jedna z mála věcí, na které mi záleželo, a nechtěla jsem, aby to zkazil.

„Jdeš pozdě," zavrčel Blaise v momentě, kdy mě spatřil a táhl mě k šatně.

„Uklidni se, představení nezačne dřív než za hodinu. A nešla bych pozdě, kdyby si ten sál napojil na letax," odfrkla jsem si a vyklouzla z jeho sevření.

„Promiň, já jen chci, aby to bylo naprosto perfektní," povzdechl si a já se na něj pořádně zadívala. Nikdy se mi ještě nestalo, že by Blaise bral něco jinak než jen jako zábavu. Po všechny tréninky to vypadalo, že i ten balet je jen pro jeho pobavení. Ale teď jsem si tím nebyla tak úplně jistá. Vypadal nervózně, skoro zmučeně. Jako kdyby nutně potřeboval, aby to dopadlo dobře.