Úlomky života

Kapitola 19

Sice byly domluvené ještě tři generální zkoušky, ale jinak tréninky skončily. A vzhledem k tomu, že se příchod španělské delegace blížil, blížila se i chvíle, kdy budu osvobozena od svých povinností na ministerstvu. Už teď jsem tam byla mnohem méně než dřív. Ale rozhodně jsem si na přebytek energie a volného času nestěžovala. Weasley se postaral o oboje.

Nechápala jsem, jak je možné, že má tolik volna, ale rozhodně mi nevadilo, že se mnou hodlal strávit celý čtvrtek v posteli. Ale vzhledem k tomu, že už jsme se několik hodin skvěle bavili, potřebovali jsme oba pauzu a něco k snědku.

S úsměvem jsem vylezla z koupelny jen v ručníku a chtěla říct Weasleymu, že se klidně může jít osprchovat, ale když se na mě podíval, zamrzl mi úsměv na rtech. Jeho pohled byl... nedokázala jsem ho popsat. Ale něco na něm mě zneklidňovalo.

„Ty máš na stole růže?" zeptal se a ukázal na vázu, která ležela na mém kosmetickém stolku. Bylo v ní všech dvanáct růží, které mi dal Theo.

„Jak vidíš," pokrčila jsem rameny. Nechápala jsem, co má za problém, byly to obyčejné růže.

„Minulý týden tady nebyly," řekl a pořád mě propaloval tím zvláštním pohledem.

„To bude nejspíš proto, že jsem je dostala až tenhle. Co máš za problém? Jsou to kytky. Ne obří pavouk."

„Jen je to divné. Růže nejsou zrovna tvůj styl," pokrčil rameny a zatvářil se lhostejně.

„A co je podle tebe můj styl?" zeptala jsem se vyzývavě. Copak si myslel, že si nezasloužím květiny stejně jaká každá jiná žena?

„Kaktus? Je pichlavý a nepříjemný, ale svým způsobem rozkošný. Přesně jako ty."

„Možná sis toho nevšiml, ale i růže má trny. A je mnohem elegantnější než kaktus, stejně jako já," odpověděla jsem a dělala, že jsem tu poslední část neslyšela. Pak bych nad tím musela začít přemýšlet, což by mohlo situaci dost zkomplikovat.

„Elegantní a pichlavá... Nejspíš je na čase tě té pichlavé stránky zbavit. A možná i té elegantní, co myslíš?" podíval se na mě s nebezpečným zábleskem v očích.

„Co to děláš?" zeptala jsem se, když ke mně přiskočil a strhl ze mě osušku.

„Cokoli chci," skoro zavrčel. Možná jsem byla paranoidní, ale vážně to vypadalo, že je naštvaný. Naštvaný kvůli tomu, že mám doma růže. To nedávalo smysl.

„Řekni ne. Řekni, že nechceš. Nebo mě nech, ať si s tebou dělám cokoli, co budu chtít," zavrčel mi do ucha a mně se zrychlil dech.

Byl panovačný a agresivní. Takového jsem ho neznala, a přesto to byl on. Ať už chystal cokoli, chtěla jsem to. Rozhodně jsem neplánovala říct ne. Ale ten pohled v jeho očích... jakákoli slova mi odumřela na rtech. Jen jsem kývla.

„Řekni to Pansy. Řekni ne," opakoval, zatímco mě tlačil k posteli.

„Neřeknu ne. Jsem tvoje," šeptla jsem chraplavě.

Něco si zamumlal a než jsem se stihla třeba jen nadechnout, moje ruce byly přivázané k pelesti posteli a moje nohy hned vedle nich. Byla jsem dokonale znehybněná a on měl na mě dokonalý výhled.

„Hm... Myslím, že k dokonalosti tomu ještě jedna věc chybí," zamumlal a s úšklebkem se na mě podíval.

„Co?" vydechla jsem a snažila se trochu pohnout zápěstím. Ne, že bych se snažila z provazů dostat, jen jsem chtěla trochu pohodlnější polohu.

„Jen taková maličkost," pousmál se a drze zmizel v mém šatníku. Vrátil se s šátkem, kterým mi obratně zavázal oči. On viděl všechno a já naprosto nic.