Úlomky života

Kapitola 16

Weasley byl zpět a všechno se vrátilo do normálu. Neměla jsem už nejmenší problém soustředit se na baletní sestavu a i když mě Theo možná malinko rozptyloval, vždycky se mi do cesty nějak připletl Weasley, aby mě přivedl na jiné myšlenky. A přiváděl mně na ně dlouho a často.

Zkrátka jsem se ani chvíli nenudila. Obzvlášť, když Grangerová nacházela pořád další a další španělské zákony, které potřebovala vysvětlit. Nebo z nějakého pro mě neznámého důvodu chtěla znát můj názor. Bylo to nekonečné. Ale překvapivě mě to začínalo bavit. Ani Grangerová nebyla zas až tak otravná, jak to vypadalo na začátku. A fakt, že jsem narážela na chodbách, archivech, zapadlých kancelářích a dalších místnostech na Weasleyho až příliš často na to, aby to byla jen pouhá náhoda, můj den vždycky zlepšil. Po dlouhé době bylo všechno perfektní tím nejdivnějším způsobem na světě. Ale nesešlo na tom. Hodlala jsem si to prostě užít.

Ale teď už jsem se opravdu začínala nudit. Už asi deset minut tu Draco něco hučel do Grangerové a vypadalo to, že ať už po ní chce cokoli, nehodlá ustoupit. A já moc dobře věděla, jak umí být Draco otravný, když něco chce.

„Budete mě tu dneska ještě potřebovat, nebo si vystačíte sami?" zeptala jsem se otráveně a upoutala tak na sebe jejich pozornost.

„Samozřejmě. Mám tu hromadu věcí, které potřebuji vysvětlit," promluvila na mě Grangerová a aby svá slova zdůraznila, vytáhla ze skříně štos dokumentů. Draco si mě ale nevšímal a pořád mluvil na Grangerovou, která vypadala, že by ho těmi lejstry nejraději přetáhla.

„Ty taky potřebuješ něco vysvětlit? Nebo proč tady jsi? Řekla bych, že Grangerová teď nemá na olizování náladu," získala jsem si konečně Dracovu pozornost a nebyla jsem si tím jistá stoprocentně, ale vypadalo to, jako kdyby se Grangerová usmála.

„Jen se mě snaží přemluvit, abych ho doprovodila na schůzku a strávila tak několik neskutečně nudných hodin ve společnosti Percyho Weasleyho," odpověděla mi Grangerová, zatímco mě Draco probodával pohledem. A byla jsem si dost jistá, že jsem v jejím hlase zaslechla posměšný tón směřovaný na Dracovu adresu.

„Co ty máš co dočinění s Weasleym číslo... ani nevím, kolikátej je," mávla jsem nad tím rukou.

„Je to vedoucí odboru prokletých magických předmětů a myslí si, že mu to dává právo otravovat všechny kolem, třeba mě. Jsem lékouzelník. Mám dát dohromady idioty, kteří zapomenou na misi nějakou svou končetinu. Ale ne, Weasley si myslí, že je nutné mi vysvětlit, jak zacházet s bystrozory specializujícími se na prokleté předměty. Jako kdybych to nevěděl. Jako by o tom něco věděl on," vyprskl a začal rozčileně pochodovat po místnosti.

„A důvod, proč za ním jdeš?" rozesmála jsem.

„Protože se mu vyhýbá už celé měsíce a Percy teď začal otravovat milionem sov i zbytek ministerstva. Jednoduše řečeno, došla nám všem trpělivost a ministr řekl, že ho na tu schůzku dostane, i kdyby měl použít Imperius," už se nepokrytě křenila Grangerová a já se k ní musela přidat.

„Jako kdyby to fakt udělal, je to kletba, která se nepromíjí," zamrmlal Draco a sedl si na okraj stolu.

„Jenže on je ministr, může si ji prominut," nevinně se na něj usmála Grangerová a hodila na stůl vedle něj stoh papírů.

„Nesnáším to tu," zamrmlal Draco, načež jsme obě vybuchly smíchy.

„No tak, přece mě v tom nenecháš samotného," zkusil to znovu.

„Draco, je mi líto, že ti to musím říct, ale není nikdo, koho bych milovala tak moc, abych kvůli němu byla ochotná strávit několik hodin života debatou s Percym. Nikdo. Ani ty," našpulila rty a významně se na něj podívala.

„Fajn. Ale pokud ten chlap nějakým záhadným způsobem zmizí, tak si pamatuj, že je to tvoje vina," prohlásil a pak nakvašeně odešel z kanceláře.

Chvíli jsme jen seděly a ani se nehnuly. Jako kdyby ho mohl i ten sebemenší pohyb nebo zvuk přivolat zpátky.

„Asi už to opravdu vzdal," řekla nakonec Hermiona a pustila se do procházení papírů.

„Nejspíš. Co potřebuješ vysvětlit?"

„Mám tu pár věcí ohledně týrání jednorožců na španělské půdě, ale necháme to na zítra. Jen tady něco dodělám a pak půjdu Draca zachránit," řekla, aniž by se na mě podívala.

„Neřekla jsi mu teď, že s ním nepůjdeš?" zeptala jsem se zmateně.

„Řekla, ale nemůžu ho v tom nechat. Ne, že bych nechtěla, ale fakt nemůžu. Ministr mi nakázal, abych na ně dala pozor, protože jsem prý jediná, kdo dokáže zřídit, aby to neskončilo kouzelnickou přestřelkou," odfrkla si.

„Tak proč si to Dracovi neřekla?" zeptala jsem se. Začínala jsem být opravdu zvědavá.

„Řekněme, že hodlám tuhle situaci využít ve vlastní prospěch," pokrčila rameny a jemně se usmála. Dál jsem se nevyptávala. Něco mi říkalo, že ať už je to cokoli, rozhodně to není nic dobrého. Možná se k sobě s Dracem hodili víc, než jsem si myslela. Nebo už se na ní podepsal vliv soužití se Zmijozelem.