Úlomky života

Kapitola 22

Když jsem se vzbudila, třeštila mě hlava. Měla jsem chuť Draca proklít, ale v důsledku jsem to byla já, kdo do sebe ty panáky neustále lil. Potřebovala jsem nějak vstřebat všechno, co mi řekli.

Opatrně jsem se posadila do sedu, ale zaskuhrala jsem bolestí. Nejspíš bych měla zůstat ležet celý den, pak by to možná pomohlo.

„Tady," ozvalo se až příliš hlasitě a před nosem se mi objevil lektvar proti kocovině. Zmateně jsem zamrkala a zaregistrovala do půl těla nahého Weasleyho, který stál vedle mojí postele. Ani jsem se nad jeho přítomností nepokoušela přemýšlet, protože to by moje hlava nezvládla. Jen jsem si od něj vzala lahvičku a vypila její obsah. Úlevně jsem si vydechla, když jsem zaznamenala, jak bolest pomalu ustupuje.

„Je ti líp?" zeptal se Weasley po chvíli a já jen přikývla bez náznaku jakékoli bolesti.

„Co tady děláš? A proč jsi polonahý?" dodala jsem po chvíli ke svojí otázce, když jsem si uvědomila, že mu přejíždím pohledem po hrudi. Samozřejmě jsem se mu hned začala dívat do očí.

„Nevzpomínáš si?" zeptal se.

„Matně. Vím, že jsem přišla domů a ty ses rozvaloval na mém gauči, ale to nevysvětluje, proč jsi tady." Snažila jsem se rozpomenout, ale většina mých vzpomínek ze včerejška byla zamlžená.

„Chtěla jsi, abych zůstal. A co se týká toho, proč jsem polonahý, tak proto, že máš moji košili. Říkal jsem si, že spát v těch upnutých šatech by asi nebylo úplně pohodlný a netušil jsem, co nosíš do postele." Přesunula jsem pohled z jeho obličeje na sebe a opravdu jsem zjistila, že mám na sobě jeho košili.

„Děkuju," řekla jsem, protože jsem netušila, co jiného bych mu na to mohla říct. Bylo divné, že tu zůstal, ale zároveň mi to ani v nejmenším nevadilo.

„Myslím, že bych měl jít."

„To asi bude nej..."

„Pansy, neříkej, že ještě spíš," přerušil mě Daphnin zpěvavý hlásek, který se ozýval z obýváku. Veškeré omámení bylo pryč a já rychle vyletěla z postele.

„Sakra! Zapomněla jsem, že jsme dneska měly jít na snídani," řekla jsem Weasleymu, zatímco jsem se řítila ke dveřím. Vyšla jsem z ložnice sotva minutku předtím než by Daphne vtrhla dovnitř. Vážně jsem nechápala, proč jsem povolila letax do mého bytu tolika lidem, když nikdo nerespektoval moje soukromí.

„Daphne, moc se omlouvám. Vím, že jsme měly jít na snídani, ale nějak mi to vypadlo z hlavy," spustila jsem překotně pevně držíc kliku od ložnice ve snaze udržet Weasleyho uvnitř a Daphne venku.

„Tohle nevypadá jako tvoje košile," prohlásila, když mě přejela pohledem a já si uvědomila, že jsem úplně zapomněla, co mám na sobě. Jen jsem si povzdechla. Z tohohle už se nevykroutím.

„Taky není," potvrdila jsem očividné. Bylo by zbytečné tvrdit, že je moje, když mi byla velká a podle knoflíků šlo jasně poznat, že se jedná o pánskou košili.

„A čípak je? Že by se to Blaisovi po všech těch letech konečně podařilo?" usmála se na mě. V duchu jsem zaklela a nervózně pohlédla na dveře. Nevím proč, ale nechtěla jsem, aby to Weasley slyšel a udělal si o celé situaci špatný obrázek. Daphne byla asi jediná, kdo bral Blaisovu snahu dostat mě do postele jako něco víc než to ve skutečnosti bylo. Myslím, že celou dobu tajně doufala, že my dva nakonec skončíme spolu, ale to nikdy nebylo na pořadu dne.

„Ne, patří někomu jinému," řekla jsem a všimla si, jak jí poklesl úsměv, ale hned se nadechla k dalšímu výslechu. Rychle jsem jí skočila do řeči.