Úlomky života

Kapitola 21

„Draco, už přes dva měsíce pomáhám Grangerové s přípravou na příjezd španělské delegace, i když to původně měla být jednorázová záležitost. A teď, když je to utrpení u konce, po mě chceš, abych tam byla přítomná, to myslíš vážně? Co já mám společného s ministerstvem?" povzdechla jsem si.

„Vlastně to nechci já, mně je to popravdě docela jedno. Hermiona by byla ráda, kdybys tam byla po jejím boku. Prý si jí moc pomohla pochopit většinu těch zákonů a myslí si, že by bylo pro celé ministerstvo dobré, abys tam byla. Myslí, že to bude mít hladší průběh," prohlásil ležérně.

„Když mě tam chce Grangerová, proč mě o to žádáš ty?"

„Protože moc dobře ví, že bys jí odmítla, zatímco mě nikdy neodmítneš?" usmál se na mě.

„Uvědomuješ si, že na mě tvůj šarm nefunguje, že ano?" nadzvedla jsem obočí.

„Šarm na tebe možná nefunguje, ale stejně mě nedokážeš odmítnout." Jen jsem zakoulela očima. Měl pravdu.

„Fajn, zítra na tu schůzi přijdu. Ale jen pod podmínkou, že už nikdy v životě nebudu muset Grangerové vysvětlovat žádné zákony, zvyklosti nebo cokoli jiného. Ta holka je magor, když dojde na ochranu kouzelných bytostí a vlastně i na ochranu světa."

„Dobře, slibuji. A budu předstírat, žes o mojí přítelkyni neřekla, že je magor. Je to Nebelvír, rozumí se samo sebou, že to nemá v hlavě úplně v pořádku." Jen jsem se uchechtla a s tichým rozloučením zmizela z jeho kanceláře.

***

Nikdy bych nevěřila, že se obyčejná schůzka na ministerstvu může protáhnout na osm hodin. Byla jsem neskutečně unavená. Nejspíš víc, než kdybych celou tu dobu protancovala. Udržet Grangerovou na uzdě, aby se tam nerozkřičela a nezpůsobila mezinárodní incident, bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Ale nakonec to dopadlo tak, jak pravděpodobně chtěla. Vlastně mě to svým způsobem i trochu bavilo, mohla jsem naplno využít svoje zmijozelské schopnosti, i když jen v pozadí. Ale už nikdy v životě jsem nechtěla dělat chůvu.

„Tak jak to dopadlo?" objevil se Draco hned, jak jsme s Grangerovou dosedly na pohovku v její kanceláři. Nejspíš měl na Grangerové nějaké sledovací kouzlo, jinak jsem nechápala, jak je možné, že se objeví vždycky přesně v tu pravou chvíli.

Na odpověď samozřejmě ani nečekal, hned se přisál Grangerové na rty a nejspíš se jí snažil spolknout. A překvapivě, i když jsem z toho pořád nebyla nadšená, už jsem nebyla tak znechucená jako dřív. Jen jsem měla chuť protočit očima.

„Překvapivě dobře. Nikdo nikoho nezabil, nikdo nikoho neproklel a Grangerová dostala všechno, co chtěla," prohlásila jsem schválně hlasitě, abych získala jeho pozornost. Ale nebyl to Draco, kdo přerušil ten dlouhý polibek, ale Grangerová. A jen proto, aby mě mohla otravovat.

„Všechno ne. Je tam pořád ta nesrovnalost s těmi draky, ale to chce osobní návštěvu a jak znám Kingsleyho, tak to bude chtít udělat sám. Zní to zábavně a on se stará o cokoli, co zní alespoň trochu jako zábava. Na mě zůstávají jen schůze a nekončené papírování," odfrkla si a já málem otevřela pusu dokořán. Měla jsem za to, že si to užívá, ale tohle vypadalo, že i když se za práva všech bytostí výrazně zasazuje, tak ze své práce zástupkyně ministra není úplně nadšená. Možná byla přeci jen normálnější, než jsem si myslela.

„Tak to Kingsleymu prostě neříkej. Nebýt tebe, tak neví o většině věcí, co se tady děje. Prostě si uděláme výlet do Španělska a zkontroluješ si draky, ať už s nimi je cokoli," prohlásil Draco. A kdyby to neudělal on, nejspíš bych to řekla já.

„Ale..." pokoušela se Grangerová protestovat, ale než stačila říct jediné další slovo, Draco jí do toho skočil.

„Nech pro jednou být tu svoji nebelvírskou správnost, občas je to docela otravný. Děláš za Kingsleyho většinu jeho práce, takže pro jednou tě nezabije vzít si takovou, která ti udělá radost."

„Asi máš pravdu," řekla váhavě po chvilce přemýšlení.

„Samozřejmě, že má pravdu, je ze Zmijozelu. To ti nikdo nikdy neřekl, že my máme vždycky pravdu?" ušklíbla jsem se.

„Když jsme tohle vyřešili, půjdeme oslavovat?" změnil z ničeho nic Draco téma.

„Tak já vás tu nechám a půjdu se prospat," usmála jsem se a začala se zvedat.

„Ať tě to ani nenapadne, Pansy. Když říkám my, myslím nás všechny," upřeně se na mě zadíval.

„Myslím, že ne. Nejspíš jsem dneska vyčerpala maximum času, který jsem schopná strávit s Grangerovou. Bez urážky," dodala jsem jejím směrem.

„To je škoda, Hermiona pro tebe měla nabídku," potutelně se usmál Draco.

„Jakou nabídku?" překvapeně jsem se podívala na Grangerovou, ale ta stihla jen otevřít pusu, než se do situace opět vložil Draco.

„Ne, nejdřív sklenička Ohnivé whisky. Tak pojďte," vzal mě za ruku a táhnul a mě pryč. Hodila jsem zděšený pohled po Grangerové, ale ta se jen zasmála. Zatímco mě Draco táhnul chodbou, v duchu jsem se ptala sama sebe, do čeho jsem se to sakra dostala.

***

Draco do mě neustále naléval další a další Ohnivou whisky, takže jsem se domů dostala až někdy kolem půlnoci. Otevřela jsem dveře šťastná, že jsem dokázala bezpečně dojít po schodech domů a trefit se klíčem do zámku. Sice jsem nebyla úplně opilá, ale něco mi říkalo, že přemístění ani letax by nebyly nejlepší nápad.

„Jdeš pozdě," uslyšela jsem, když jsem byla skoro u dveří do ložnice a leknutím jsem nadskočila. Naštěstí jsem ten hlas poznala. A svoje tušení jsem si potvrdila hned, jak jsem se otočila. Weasley se roztahoval na mém gauči. Pořád jsem nechápala, co mě to napadlo, dovolit mu, aby se mohl letaxovat ke mně do bytu.

„Pozdě?" zamumlala jsem nechápavě.

„Měli jsme se tu večer sejít, ale evidentně sis našla jinou zábavu," zasmál se, když viděl, jak jsem málem ztratila rovnováhu. V té chvíli se mi v hlavě trochu rozjasnilo. Vážně jsme byli domluvení, že se tu večer sejdeme, ale někdy po třetí skleničce whisky, kdy Grangerová přišla se svou velkolepou nabídkou, všechno vybledlo.

„Promiň, Draco s Grangerovou mě vytáhli na jejich verzi oslavy a nějak jsem zapomněla," slabě jsem se usmála. Nebo jsem si to aspoň myslela. V mém stavu to mohlo vypadat spíš jako úšklebek.

„Nevadí, hlavně, že jsi v pořádku. Tak já půjdu," pokrčil rameny a zvedal se k odchodu.

„Zůstaň," vypadlo ze mě dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet.

„Nechci tě podceňovat, ale sotva se dokážeš udržet na nohou," prohlásil, ale neznělo to posměšně.

„Nemyslela jsem sex. Prostě jen abys zůstal. Už je pozdě a je zbytečné, abys teď šel domů, moje postel je velká dost." Chvíli se na mě zkoumavě díval, ale pak jen přikývl.

„Dobře, půjdeme spát." Přešel ke mně, vzal mě kolem ramen a vedl mě směrem k ložnici. Jen na vteřinku mě napadlo, že by byl letaxem doma do pár vteřin, ale když mě do nosu udeřila jeho vůně, na podobné myšlenky jsem hned zapomněla. Bergamot a mořská sůl. Podivná kombinace. Ale v posledních měsících jsem jí nedokázala odolat.