Úlomky života

Kapitola 5

Ministerstvo bylo jedno z těch nejrušnějších míst, které jsem znala. A přesto jsem už v momentě, kdy jsem vkročila do dveří, zaslechla z různých stran šeptání. Ale většina lidí si mě naštěstí nevšímala. Byli zaměstnaní svojí veledůležitou prací. A tak jsem s hlavou vztyčenou zamířila přímo do třetího patra do kanceláře zástupkyně ministra.

„Parkinsonová!" ozval se za mnou až příliš známý hlas jen pár metrů od mého cíle.

„Weasley," povzdechla jsem si a otočila se.

„Jsi nebezpečně blízko Hermioniny pracovny. Nemám tě rovnou vyvést, aby ses tu před všemi neznemožnila? Opět," zeptal se s výrazem jsem ten nejchytřejší na celém světě.

„Odprejskni. Ti z nás, kteří se nekrčí ve stínu vyvoleného, mají práci, kterou musí jít udělat."

„Práci? Ty a pracovat? Tady? Nekouřilas něco?" hned, jak dořekl poslední větu, zčervenal a byla jsem si jistá, že by se nejraději propadl do země.

„To by se ti líbilo, viď?" uchechtla jsem se. „Ale pro tvou informaci jdu tvojí ex-snoubence pomoct s přípravou na příchod španělské delegace. I když počkat, ona vlastně nikdy nebyla tvoje snoubenka, viď? Ale co naděláš. Zmijozel prostě vítězí. Vždycky," usmála jsem se, a zatímco naprázdno otevíral pusu, ve snaze najít nějaká slova, jsem rychlým krokem přešla ke kanceláři Grangerové a bez zaklepání vlezla dovnitř.

A vzápětí jsem toho litovala. Vážně jsem nepotřebovala vidět Draca, jak líbá Grangerovou. Ale bohužel přesně tenhle obrázek se mi naskytl.

Ostentativně jsem zakašlala a ti dva od sebe konečně odskočili. Grangerová s pohledem vyděšené srny a Draco s naprosto rozcuchanými vlasy. Bylo by to komický, kdyby to nebylo tak... no nechutný. Jestli tu takové divadlo předváděli často, divila jsem se, že u dveří není kýbl pro hosty.

„Neumíš klepat?" utrhl se na mě Draco, zatímco si Grangerová rovnala pomačkanou sukni.

„O klepání si v post scriptu jejího dopisu nic neříkal. Vlastně si jsem celkem jistá, že si napsal, abych sem v pondělí naklusala."

„Tys něco dopsal do mého dopisu?" podívala se na Draca tak pobouřeně, že jsem měla chuť se smát.

„Možná něco málo," nevinně se na ni podíval, ale pak se hned otočil na mě: „I tak jsi měla zaklepat!"

„Dost pochybuju, že kdybych klepala, vzal by to jeden z vás vůbec na vědomí. Přijít o deset minut později, nejspíš se tu válíte nazí po podlaze." Viděla jsem jim na očích, že by mi dost rádi řekli pár peprných slov, ale moc dobře věděli, že mám pravdu. Ale popravdě jsem je nechápala. To nevěděli nic o ranních rychlovkách? Museli to tahat do práce a traumatizovat tak nevinné Zmijozely?

„Takže mám odejít a nechat vás pokračovat, nebo tu někdo bude chtít mou pomoc?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou.

„To není třeba. Draco už odchází a já mám tady někde podklady. Jsem si jistá, že jsem je tu v pátek měla," začala si Grangerová mluvit spíše pro sebe než na mě a hledat všude možně složku, která mohla nebo taky nemusela být imaginární.

„Slyšel jsi? Prý odcházíš," uchechtla jsem se a otevřela Dracovi dveře. Naštvaně se na mě podíval, ale pak chytil za ruku zmateně pobíhající Grangerovou, něco jí zašeptal do ucha, a s varovným pohledem upřeným na mě skutečně odešel. Samozřejmě nezapomněl hlasitě zabouchnout dveře.

„A dámská jízda může začít," usmála jsem se a sedla si na malou pohovku. Hned mi padl pohled na osamocenou složku na konferenčním stolku nadepsanou Španělsko.