Úlomky života

Kapitola 27

V sobotu ráno mě ze spánku vyrušil ostrý zvuk zobáku klepajícího na okno, který proťal místnost. Ihned jsem poznala Dracovu sovu a otevřela jí. Kromě vzkazu však držela ještě něco. Přenosnou myslánku, malou verzi, která sloužila jen k přesunu myšlenek na velkou vzdálenost. Na trh přišly teprve před pár lety. Jasně v ní byla vidět třepotající se vzpomínka, ale nechápala jsem, proč by mi ji Draco posílal.

Zmateně jsem otevřela dopis, který obsahoval jen několik slov. Ale po jejich přečtení jsem nebyla o nic moudřejší.

Měla bys to vědět.

P. S. Weasley? Vážně? To jsi nenašla nikoho lepšího?

S povzdechem jsem dopis odložila a vydala se najít svoji myslánku. Tohle mi mohla objasnit jen Dracova vzpomínka. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Naštěstí jsem měla všechno zorganizované, takže jsem věděla, kde ji hledat. Položila jsem ji na stůl a vložila do ní vzpomínku z přenosné myslánky. Chvíli jsem jen koukala, jak se třepotá, ale pak jsem se do ní ponořila.

***

Ocitla jsem se v Dracově kanceláři. Všechno vypadalo jako obvykle. Prostě Draco vyplňující nějaké papíry. Nechápala jsem, co mi tím chce říct. Pak se najednou rozlétly dveře a do kanceláře se jako hurikán vřítil rozzuřený Weasley.

„Cos jí udělal?" spustil na Draca.

„Weasley... Asi sis spletl kancelář," prohlásil Draco znuděně. Skoro ani nezvedl pohled od papírů.

„Cos. Jí. Udělal?" zopakoval důrazněji a vypadalo to, že brzy přeskočí stůl a začne Draca škrtit. Teď už papíry upadly v zapomnění a Draco mu věnoval plnou pozornost.

„Pro Merlina, Weasley, uklidni se. Co jsem měl komu udělat?" zeptal se zmateně.

„Pansy! Celý ministerstvo si povídá o tom, jak utekla v slzách. Jak od tebe utekla v slzách."

„Nemyslím si, že to je tvoje věc," prohlásil neutrálním tónem, ale viděla jsem mu ve tváři, že byl zvědavý, co se to sakra s Weasleym děje. Nebyl jediný. Taky mě to zajímalo.

„To si piš, že to je moje věc!" zakřičel tak nahlas, že jsem nadskočila. A to se jednalo jen o vzpomínku. Nechápala jsem, jak dokázal Draco zůstat v klidu.

„Ano? Nevidím důvod, proč by tě mělo zajímat, jestli Pansy brečí nebo ne."

„Protože jí miluju a rozhodně nedovolím, abys jí ubližoval." Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. On mě miluje? Ale pokud mě miluje, tak proč sakra odešel?

„Neublížil jsem jí. Já ne," reagoval Draco a opět věnoval víc pozornosti papírům než zrzkovi před sebou. Já z něj naopak nedokázala spustit zrak. Nechápala jsem to. Záleželo mu na mně. Miloval mě. A přesto se mnou už skoro tři týdny nepromluvil.

„Tak proč..."

„Co kdybys šel za ní a zeptal se jí? Nebo šel dělat aspoň cokoli užitečného mimo tuhle kancelář? Já na tvoje citové výlevy nemám čas." Chtěla jsem vědět, co bude dál, ale obraz se zamlžil a vzpomínka skončila.

***
Chvíli jsem jen tak seděla a zírala na myslánku, jako kdyby mi mohla dát další odpovědi. Ale tu nejdůležitější mi už dala.

„Idiot. Naprostý idiot," odfrkla jsem si a pak se rozesmála. Pořád jsem nechápala, proč mi to neřekl. Netušila jsem, proč odešel. Měla jsem na něj vztek, ale zároveň jsem byla zatraceně šťastná. Pokud jsem nebyla z nás dvou jediná, kdo něco cítil, dalo se s tím něco dělat.