Úlomky života

Kapitola 15

Nebyla jsem sama sebou. Neustále jsem na někoho vyjížděla a měla kousavé poznámky. Dobře, možná jsem byla absolutně sama sebou. Tou nejhorší a nejotravnější verzí sebe samé, ale nebyla to moje vina. Mohl za to Weasley. Za všechny moje problémy mohl Weasley.

„Parkinsonová..." povzdechla si Grangerová a odhodila stoh papírů.

„Co? Jsem tady a vysvětluju ti pitomý španělský zákony, ne? Nic víc ode mě chtít nemůžeš," zavrčela jsem otráveně.

„Nevím, jestli bych konzultace s tebou za poslední dva dny nazvala užitečnými. Spíš jen čekám, kdy na mě přestaneš prskat a trefíš mě potloukem," prohlásila a já se skoro usmála. Skoro. Moc ráda bych ji trefila potloukem. Ale ještě radši bych jím trefila jednu zrzavou hlavu.

„Koukej, Grangerová, já..." v té chvíli někdo zaklepal a nejspíš tím Grangerové zachránil život.

„Dále," zavolala a hned na to se otevřely dveře a v nich zjizvená hlava.

„Promiň, že tě ruším," promluvil na Grangerovou a já si jen odfrkla. Jako kdybych nebyla přímo před ním. Možná by tím potloukem potřebovali dostat všichni Nebelvíři. Hm... to znělo vlastně jako skvělý nápad. Každý, koho klobouk zařadí do Nebelvíru, by měl hned potom dostat potloukem do hlavy. A pak znovu každý týden. Jo, to by měl v Bradavicích rozhodně někdo zavést.

„Co myslíš? Měli bychom za ním zajít nebo ho raději necháme na pokoji? Když jsem s ním mluvil, vážně nezněl moc dobře," pronikl do mého plánování Potterův hlas.

„Já už dneska něco mám, ale ty by ses za ním měl určitě zastavit. Myslím, že to Ron ocení." V té chvíli jsem zbystřila. Mluvili o Weasleym. Zajít za ním. Vždyť byl na misi. Nebo... ne?

„Počkejte minutku, chcete mi říct, že zatímco já tvrdnu tady, tak lasička si místo práce, za kterou je skutečně placený, dělá, Merlin ví co?" prohlásila jsem pobouřeně a nadzvedla obočí. Doufala jsem, že mi tahle jedovatá poznámka objasní, co s ním je.

„Parkinsonová, Ron byl na důležité misi, jak jistě víš, jelikož si mu pomáhala s přípravou," odfrkla jsem si. Kdyby Potter jen tušil, jak většina té „přípravy" vypadala, asi by mu vypadly oči z důlku. Ale samozřejmě jsem nic neřekla a nechala ho pokračovat.

„Vrátil se v pondělí ve čtyři ráno a je z toho... no, nebylo to zkrátka snadné. Potřebuje si pořádně odpočinout, takže má samozřejmě jako všichni bystrozorové po delší a náročné akci čas na fyzické a psychické zotavení. Nevidím, že bys tu ty dělala něco náročného," prohlásil spíš unaveně než kousavě, ale jeho pocity mě teď absolutně nezajímaly. Dneska bylo úterý, což znamenalo, že ten zatracenej zmetek, tu byl už víc jak 24 hodin a ani ho nenapadlo se ukázat.

„Fajn, když myslíš, že tu stejně nic nedělám, nikomu nebude vadit, že odejdu," prohlásila jsem, rychle popadla kabelku s bundou a šla pryč.

„Parkinsonová..." oslovila mě Grangerová, ale bylo mi to jedno. Proklouzla jsem otevřenými dveřmi a spěchala dolů do přízemí k letaxové síti. Nepochybovala jsem, že si můj náhlý odchod vysvětlí prostě tím, že jsem to já. Měla jsem ale o dost závažnější důvod, proč odtud odejít. Jestli naštvu nebo nenaštvu párek Nebelvírů mě pro jednou opravdu nezajímalo.

Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila Weasleyho adresu, ale nakonec jsem na ni přeci jen přišla. Rychle jsem ji zamumlala a jen jsem doufala, že Weasley nemá krb ani zdaleka tak dobře zabezpečený jako já.

Samozřejmě jsem se mýlila, na což jsem přišla hned, když jsem přistála v něčem, co vypadalo jako obývací pokoj a pracovna v jednom a celou místností se ozval ohlušující randál. Zakryla jsem si uši ve snaze ten otupující zvuk aspoň trochu ztlumit, ale moc to nepomáhalo.