Of Fate and the Unexpected ✔

6. Zlom

Když Sasuke konečně odešel z Oddělení výzkumu a mučení, už byla tma.

Naruto se uvolněně přikrčil a napůl sklonil hlavu, když si po milionté povzdechl.

„Pitomý Kakashi," zamumlal Naruto. „Řekl odpoledne, ne uprostřed noci. Kdo si sakra myslel, že je dobrý nápad udělat z pana zoufale-potřebuje-hodinky Hokageho –"

Naruto přestal brblat, když mihotavé světlo ze sloupu nad nimi vrhlo stín. Zamračil se a rozšířil oči, než párkrát zmateně zamrkal na znetvořenou postavu kráčející po špinavé cestě. Vzhlédl a uviděl Sasukeho vycházet z budovy, Naruto přesunul svou váhu na paty a vstal – po tváři se mu rozlil úsměv a koutky jeho očí se svraštily.

„Oi! Už bylo na čase," řekl s předstíraným hněvem, ale jeho úsměv vůbec nezakolísal.

Sasuke jednoduše ignoroval Naruta a pokračoval v cestě. Na blonďáka se ani neohlédl.

Naruto se zamračil na Sasukeho neustále se vzdalující záda, než se k němu rozběhl. Natáhl ruku, aby se dotkl Sasukeho ramene, a Naruto naštvaně řekl: „Víš, nemusíš být kretén hned jak –"

Naruto byl přerušen uprostřed řeči, když Sasuke jeho ruku odstrčil pryč.

Jeho tělo bylo nyní otočené, takže zády čelil jednomu z tlumených sloupových světel rozmístěných řídce podél pusté silnice. To způsobilo, že Sasukeho podoba byla hrozivě zastíněna – hrozivé rysy jeho tváře dělaly všechno ještě hrozivější, když se kolem jeho očí naplnila temnota. S rukama sevřenýma v pěst po stranách, rty pevně semknuté k sobě, Sasuke zablikal očima k Narutovým; červený odstín jeho zastrašujících duhovek zdánlivě zářící proti temnotě, která je zahalila.

Narutova čelist se napjala, když na zlomek vteřiny přimhouřil oči, ale nespustil Sasukeho z dohledu.

„Nesahej na mně," řekl ostře Sasuke. Chvíli bez hnutí čekal, když se jeho oči zavrtaly do Narutových.

Modré oči ani v nejmenším nezaváhaly, když se Sasuke otočil zpět na cestu a pokračoval dál – pěsti hluboko v kapsách. Naruto ignoroval Sasukeho požadavek, když ho dohonil a postavil se vedle něj

Naruto si založil ruce za hlavu a zamyšleně se podíval na noční oblohu visící nad nimi, než zamumlal: „Nevím, proč se vůbec obtěžuješ mě odstrkovat. Oba víme, že je to k ničemu." Modré oči sklouzly a vážně se podívaly na Uchihu. „Jsme přátelé, Sasuke."

Napětí, které se svíjelo v Sasukeho pěstích, vystřelilo do jeho paží a nyní strnulých zad, když zůstal stát na místě. Naruto málem zakopl, když ho následoval a překvapeně se ohlédl přes rameno.

Sasukeho výraz byl vražedný.

„Vrátil jsem se, abych ti dal šanci dodržet slovo," zasyčel Sasuke temně. „Ne proto, aby sis mohl nalhávat, že jsme pořád přátelé. Nech mě jednou provždy na pokoji."

S hněvem, který se mu usadil mezi obočím, se Naruto otočil čelem k Sasukemu.

„Dobře, ale můžeš mě považovat za svého přítele a já tě nenechám trpět samotou ve které jsi právě teď."

Sasukeho čelist se napjala, ale nezaváhala, když míjel Naruta. Žádná  snaha ignorovat téměř hmatatelné pocity za Narutovými slovy.

Zády k sobě, jen na vzdálenost paže, Naruto řekl: „Chceš si vybít svou nenávist? Tak do toho. Nebudu nikam utíkat."

Sasuke se na okamžik odmlčel při Narutově hlasu.

Ani jeden se ani na chvíli nepohnul, vítr jim foukal kolem nohou a čechral jim oblečení. V nevysloveném druhu příměří se Naruto otočil a postavil se vedle nehybného Sasukeho. Uchihova reakce nebo její reakce, mluvila za vše.