Of Fate and the Unexpected ✔

19. Důvěra

Sakura opustila nemocnici o pět minut později, aby se šla setkat s týmem sedm.

Sakura málem přejela vesničana, když vyletěla ze vchodu, a jen tak tak se jí podařilo otočit se a pomoci mu udržet balanc.

„Promiňte!" zavolala a už se otočila na patě a zpátky k cestě. Než mohl vynervovaný vesničan něco říct, Sakura vyskočila na nedalekou střechu. Sotva se její nohy dotkly střechy, byla na cestě na místo setkání týmu sedm.

Lehce přistála na nově vybudovaném mostě a už chrlila: „Promiňte, jdu pozdě. Tsunade požádala–"

„Sakra, Sai!" vykřikl Naruto a přerušil Sakuru, aniž by si to uvědomoval. „Vezmi to zpátky!"

Sakura se zamračila. Když se dívala mezi nespokojeného Naruta a nedotčeného Saie, nebyla si jistá, jestli je znepokojená nebo trochu uražená, že ji tak očividně ignorují.

„Vsadím se, že si ani nevšimli, že jdu pozdě," zamumlala si pro sebe.

„Proč?" zeptal se Sai. „Je to pravda. Neměl bych –"

Narutův obličej byl rudý hněvem, když promluvil: „Kecy! Nemysli si, že ti věřím... ty... podvodníku!"

Sakura se zamračila spolu se Saiem. Nikdy ji nijak zvlášť nezajímaly malicherné hádky Naruta a Saie, ale tohle byla novinka.

„Podvodníku," řekl Sai zvědavě. „Nerozumím, co tím myslíš."

„Uh-huh, jasně," řekl Naruto. „Nehraj si na neviňátko. Vím, co chystáš. ‚Chudáček zmatený Sai. Nechová se jako osel úmyslně. Prostě nic lepšího nezná.'" Narutův hlas nabral ženský tón.

„To jsem jako měla být já?" zamumlala si pro sebe Sakura.

Sai se zamračil. Chvíli mlčel a tázavě se díval na Naruta. „Myslíš, že jsem zlý úmyslně?"

„HA!" vykřikl Naruto a obviňující prst namířil na Saie. „Konečně jsi to přiznal!"

„Nic jsem nepřiznal," řekl Sai a svraštil obočí. Sakura byla zaskočená. Skoro jako by Sai vypadal frustrovaně. „Jen říkám pravdu. Pokud jsi příliš nezralý, abys to přijal, jak je to moje chyba?"

„ALE TO NENÍ PRAVDA!" vykřikl Naruto a vypadal, jako by mu mohla každou chvíli explodovat hlava. „A já nejsem nezralý !"

„Možná, že 'nevyzrálý' je lepší slovo?" zamumlal si pro sebe Sai.

Veškerá barva z Narutovy tváře vyprchala, když jeho ústa visela dokořán a oči se mu rozšířily.

Sakura s těžkým povzdechem zavrtěla hlavou – oba byli podle jejího názoru nezralí.

Rozzlobená akce ji vedla k tomu, že konečně spatřila Sasukeho stále postavu opřenou o zábradlí. Napjala se; téměř se lekla jeho přítomnosti – a zároveň ji trochu trápilo, že si ho nevšimla dříve. Lokty měl opřené o zábradlí a oči měl zavřené. Vráska mezi jeho obočím naznačovala, že není tak klidný, jak by jeho držení mohlo naznačovat –

„Vezmeš to ZPĚT, TY MALÝ PÍČUSI!"

„Jednou jsem četl, že když je někdo příliš defenzivní, je to proto, že to popírá."

– a Sakura nemusela hádat proč...

Srdce jí stále bušilo, protože spatřila Sasukeho takovým nečekaným způsobem, ale Sakura se přinutila uvolnit se. Chvíli nejistě stála, než se zhluboka nadechla a zamířila k němu. Při jejím druhém kroku se jeho oči otevřely a sklouzly k ní. Zašmátrala po úsměvu. Když si připomněla ten malý – i když přesto významný – rozhovor, který spolu měli včera, dodalo jí to odvahu opřít se o zábradlí vedle něj.