Of Fate and the Unexpected ✔

11. Linie

Vstávání v pět a trénink do sedmé večer se staly rutinou. Po návratu do svého bytu Sasuke povečeřel, osprchoval se a pak šel spát, aby ráno začal se stejnou rutinou. S jeho zapečetěnou chakrou byla většina jeho dne rozdělena mezi šerm a taijustu, obě stejně omezující.

Přinejmenším to bylo ochromující, dokud před devíti dny Sasuke mluvil s Kazue a jejím synem. Jen pomyšlení na to všechno, co ta žena řekla, vyvolávalo v jeho rysech zamračení.

Právě v těchto obdobích tréninku – zatímco elegantně nosil své chokuto, si přál, čekal, toužil po okamžiku, kdy bude moci přejet s chidori po čepeli a slyšet pískání, kdy Sasuke byl pronásledován neustálým útokem nejistoty, který přinesl Tazuna a poháněný Kazue.

Bylo to kvůli této nejistotě, která se střetávala s jeho přesvědčením pomstít se, že Sasuke našel potřebu tlačit své tělo na jeho absolutní limity – nahradit soupeřící myšlenky bolestí nahromaděnou díky přísnému tréninku. Někdy to fungovalo. Občas dokázal odehnat všechno, co ho trápilo a soustředit se na základní věci. Což dokázalo zaměstnat jeho pozornost jen na to, co se zdálo jako nejkratší doba, než se všechno stalo druhou přirozeností – předtím, než vůbec nebylo potřeba přemýšlet.

Než jeho myšlenky mohly svobodně podlehnout nejistotě.

Sasuke zaťal čelist a přimhouřil oči, když se snažil potlačit své myšlenky – myšlenky nyní kráčející do zakázaného území.

Sasuke, když stál na otevřeném cvičišti, měl temně rudé a zastíněné oči, když na jeho záda dopadalo slábnoucí sluneční světlo. Sasuke si plně uvědomoval čtyři páry očí na něm a stěží dokázal udržet své emoce na uzdě, když přešel přes další řadu postojů s mečem; ale situaci to jen zhoršovalo, protože podráždění narůstalo.

Myšlenky.

Zapečetěná chakra.

Hlídka.

Pokračovalo to takhle – Sasuke se oháněl svým chokuto a dělal vše pro to, aby se jeho výraz nezměnil. Byl to neustálý boj. Každá buňka v jeho těle málem praskala jemným podrážděním, které brzy vyvolávalo silný vztek. Opovrženíhodné emoce, které mu hnisaly pod kůží a vystřelovaly mu do krve, bylo to téměř k nevydržení. Ještě horší byla potřeba držet je na uzdě – zvlášť, když všechno, co chtěl, bylo na něco se vrhnout.

S falešným úskokem a přírazem Sasuke zaťal čelist, když si uvědomil, že nevědomky namířil meč na jednu z maskovaných postav skrývajících se mezi stromy na cvičišti. Přimhouřil oči a špička jeho meče byla stále v spojení se slabým chakrovým podpisem.

Sasuke sotva dokázal zadržet svůj arogantní úsměv, když si všiml slabého záblesku energie.

‚Kdybych tě chtěl mrtvého,' pomyslel si Sasuke. ‚neměl bys čas se bránit.'

Když chakra zmizela z radaru, rychle se zamračil. Sasuke těkal svým Sharinganem po okolí a jeho zvědavost se tím jen zvýšila, když si všiml, že ANBU ukončili sledování pro tento den.

Sasuke šikovně sekal svým chokuto, vítr foukal kolem něj a spokojeně sledoval, jak se mu v červených duhovkách leskne strom, který se zhroutil k zemi. Ozval se téměř pomalý praskavý pohyb, když sklouznul k pařezu, než se ozvalo hromové bum, když dopadl na zem, větve praskaly a tříštily se, jak se kolem vířilo listí – každý pták v této oblasti nyní vzlétl k obloze v šíleném mávání křídly.

Téměř okamžitě to v něm vyvolalo vzpomínku – určitá nenávist k bratrovu oblíbenému genjutsu se neustále vynořovala. Navzdory tomu, že věděl, že podstata jeho rozhořčení pochází z jeho vlastní dokonalé sbírky; slova, která si přál, aby je nikdy neslyšel, vodítka, kterých si přál, aby si jich všiml, než bylo příliš pozdě.