Of Fate and the Unexpected ✔

33. Sen

Roztřesené dechy prošly Sakuřinými rty, když praskavý řev Sasukeho Velké ohnivé koule unikl pryč. Světlo ohně, které se míhalo přes její vykulené oči, vystřídal úžas, když se její pohled upřel na Sasukeho hranatá ramena – hrdost, kterou cítil, byla téměř hmatatelná.

Nikdy předtím nebyla na Sasukeho tak pyšná – tak ohromená. Na vlastní kůži byla svědkem nepopiratelné fyzické síly, kterou měl, ale pro něj to byla skutečná síla uvolnit ten Katon – pustit a zničit poslední ostatky své rodiny, aby jim dal mír.

Sakura tam stála a zírala a srdce přetékalo obdivem. Chvění, které začalo v její hrudi, se nafouklo a naplnilo hloubku jejího žaludku. Přemýšlela, jak to, že v ní Sasuke vždy vyvolával tak silné emoce, když jí na tvářích kvetlo příjemné teplo.

Během jejího návalu emocí klesla Sasukeho hlava spolu s jeho rameny. Sakuřina krev okamžitě zchladla. Ostře se nadechla, když jí srdce začalo nepříjemně bušit. O vteřinu později Sasukem otřáslo zachvění – smutek se prakticky valil z jeho skloněných ramen.

Sakuřiny nohy se hýbaly dřív, než jim to vůbec řekla. Později další bolestivý tlukot srdce a ona byla za jeho zády – její hlavu stisknutou mezi jeho lopatkami. Když ucítila další otřes, objala ho kolem pasu – přitiskla se k němu.

Sakura pevně zavřela oči proti bodnutí přicházejících slz a přála si, aby bylo něco, co by mohla říct. Když ucítila, jak Sasukeho ruka ovinula tu její – stisknutá zoufalstvím – věděla, že neexistují slova, která by odstranila to, co cítil.

Tak ho držela – chtěla, aby věděl, že není sám.

Nebyla si jistá, jak dlouho takhle stáli, než zaslechla lehký šustění deště. Když zvedla hlavu, měla ztuhlý krk.

Sasuke si ještě nevšiml deště, ale při pohledu na šedé mraky, které se nad nimi vytvořily, Sakura věděla, že je jen otázkou času, kdy se z lehkého mrholení stane bouřka.

Srdce se jí sevřelo při pomyšlení, že by na Sasukeho naléhala – právě mu bylo připomenuto všechno, co ztratil. Chtěla mu dát čas, aby truchlil, aby dal najevo pocity, o kterých věděla, že se v něm vyrojily.

Bohužel neměla na výběr, když se začal zvedat déšť. Potřebovali najít úkryt.

Sakura s těžkým srdcem odmotala ruce kolem Sasukeho a řekla: „Musíme jít," když se pohybovala před ním.

Když se setkala s jeho očima, zatajil se jí dech. Byli rudé – podlité krví. Bylo to skoro, jako by ... jako by plakal. Když mu po tváři stékal déšť, nemohla si být jistá. Přesto jí srdce vyskočilo až do krku. Sakura rychle posilovala svůj výraz – Sasukeho pýcha spočívala v popředí její mysli – chytila ​​ho za ruku.

„Pojďme odsud pryč," zamumlala a hlas se jí navzdory jejímu úsilí chvěl. Zdálo se, že si Sasuke ani nevšiml, když přikývl – dovolil Sakuře, aby ho vedla dírou, kterou vypálil do nebe.

------------------------------

Pohybovali se rychle. Sakura si nebyla jistá, kam jde, ale se všemi těmi horami kolem nich věděla, že v jedné z nich najde jeskyni. Potřebovali se dostat z bouře. Přestože jejich pláště byly nepromokavé, dokázaly tolik udělat jen proti záplavě deště. Nepomohlo ani to, že jim vítr bičoval pláště, když se řítili mezi stromy.

Cítila, jak jí klesá tělesná teplota.

„Chakra prochází tvými končetinami, aby se udržely v teple!" zakřičela přes rameno na Sasukeho. Na okamžik zvedl svůj pohled k jejímu, ale nic neřekl.