Definice lásky

V. Nečekaná návštěva

Otevřela jsem dveře, vykulila oči a stála s otevřenou pusou dokořán.

,,Takže tys fakt kouřila, ty seš tak nenapravitelná, Vlčková"

,,To ani nepřivítáš svojeho nejoblíbenějšího bratrance? To mě zabolelo u srdíčka" zasmál se.

Já jsem v tuhle chvíli dokázala stát jak tvrdé "y", a neuměla nic říct. Místo toho se mi nahrnuly slzy do očí.

,,Pojď ke mně" přitáhl si mě k sobě do objetí.

Ta vůně, pořád ta stejná kolínská, co ode mě dostal.

,,Co tu děláš?"

,,Čekal jsem něco ve smyslu "chyběl si mi", ale nevadí" řekl a pustil mě z objetí.

,,Promiň, chyběl si mi, samozřejmě že jo" zasměju se přes mé vzlykání.

,,Tak se mi to líbí" zasměje se i on, následně vstupuje do mého pokoje.

Ten jeho optimismus jsem mu vždycky záviděla.

,,Tak ale teď mluv, co tady děláš, určitě si nejel takovou dálku jen kvůli mě"

,,Představ si že jo" řekne a usměje se.

,,Víš že poznám, když kecáš" přeměřím si ho pohledem.

,,Nekecám" zvedne ruce do obraného gesta.

,,Sofiane, nelži a vyklop to" začala jsem být poměrně nervózní z toho, proč jel z Prahy až sem, do Pardubic. [p.a. ono to zas taková dálka není, ale pojďme dělat, že je]

,,Jedu za tvýma rodičema" vyklopí ze sebe tak rychle, že si v hlavě musím poskládat ta slova do jedné smysluplné věty.

On. Jede. Za. Mýma. Rodičema.

,,Počkat, proč ale?" optám se.

,,Tvůj táta mi volal, že prý se mnou potřebuje něco probrat"

,,Co by s tebou probíral" řeknu omylem nahlas moje myšlenky.

,,Jo a taky si máš dojet pro svý věci"

,,Vždyť tam mám tak maximálně pár kousků oblečení, možná něco navíc" řeknu při vzpomínce na to, když jsem tam naposled byla a balila si své věci.

,,Nicméně si nemyslím, že by ses s ním chtěla úplně potkat, tak bys mohla říct Jakubovi, aby ti to přivezl"

,,Tak to v žádném případě, nenachám Jakuba se mi hrabat v oblečení, natož v mých osobních věcech" začnu se vztekat.

,,To se radši potkáš s tátou?" zeptá se posměšně.

,,Jo, vždyť si jen seberu pár věcí, ale vést s nim rozhovor rozhodně nehodlám" odpovím odhodlaně, jenže uvnitř mě zavládla nejistota, co by se mohlo stát.

,,To je tvoje věc, tak se nějak uprav, ať to máme co nejrychleji za sebou" řekne Sofian, mezitím co si lehá do mojí postele.

,,To jedem teď hned?"

,,Věř mi, že se mi nikam nechce, takže jo, jedeme teď, takže šup" řekne, s pohledem směřujícím do stropu.

Já si s hlasitým povzdychnutím vzala oblečení na převléknutí a vydala se do koupelny.

Po tom, co jsem se připravila jsme vyšli z pokoje a já za sebou zamkla.

,,Slyšíš to?" zeptal se Sofian, mezitím co jsem si schovávala klíče do kapsy.