Definice lásky

XLV. Prach v plicích

Probudila jsem se uprostřed noci, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Měla jsem divný sen, takový, co tě přinutí vzbudit se se sevřeným žaludkem.

Bylo mi zle.

Všechno bylo pořád temné a tiché, a já se snažila rozlišit, jestli to, co jsem viděla ve snu, bylo skutečné, nebo jen další vzpomínka z dětství, která mě pronásledovala.

Sen se mi pomalu začal vybavovat.

Bylo mi možná deset nebo dvanáct let, pokud si to dobře pamatuju..

Stála jsem v kuchyni, a táta na mě křičel. Něco jsem udělala špatně, už si ani nevzpomínám co.

Možná jsem jen něco řekla. Možná jsem jen něco udělala špatně, jako vždycky.

Pamatuju si, jak jsem cítila strach.

Jak jsem se chtěla schovat.

Vzpomněla jsem si na to, jak mi vždycky říkal, že jsem hloupá a že za nic nestojím. Že kdybych byla normální, nebyl by na mě tak zlý. V tom snu jsem cítila tu samou bolest jako tehdy.

Ten stejný pocit, že jsem k ničemu, že se nezměním.

Otevřela jsem oči a podívala se na strop. Hruď mi pořád divoce stoupala a klesala, nedokázala jsem se uklidnit.

Ležela jsem v posteli.

Potřebovala jsem něco, co by mě vrátilo zpátky do přítomnosti, něco, co by ten sen zahnalo.

Natáhla jsem se na noční stolek pro Domčova sluchátka a telefon. Otevřela jsem Spotify a našla si svůj oblíbený playlist.

Hudba mi pomáhala, víc, než kdy kdo jiný.

Zatímco jsem čekala, až mi začne hrát moje nejoblíbenější skladba, podívala jsem se  na Dominika, jak vedle mě spí.

Kolem byla tma, avšak tebe osvěcoval svit měsíce.

Byl tak klidný, úplně ponořený do spánku. Vypadal nevinně, bezstarostně. Jeho vlasy mu padaly do očí a já neodolala, natáhla jsem ruku a jemně mu je odhrnula. Ani se nepohnul, jen tiše dýchal dál.

Slyšela jsem zvuky nočního provozu.

Slyšela jsem všechen šum.

Zůstala jsem tak s rukou na jeho čele a přemýšlela, jak je možné, že je někdo tak hodný, tak starostlivý, se mnou.

A jestli si ho vůbec zasloužím.

Snažila jsem se zapudit tyhle myšlenky, ale bylo to těžké. Možná to bylo tím, co jsem prožila s tátou.

On mi vždycky říkal, že jsem k ničemu, a i když už je to dávno, občas mám pocit, že tomu pořád věřím. Že jsem nikdy nebyla dost dobrá pro nikoho, a už vůbec ne pro Dominika.

Všechno je v prdeli, zároveň ok.

Hudba konečně začala hrát a já se snažila na nic nemyslet, jen poslouchat.

Do uší mi hrálo Creep od Radiohead.

První tóny mě trochu uklidnily, ale ty myšlenky mi stále vířily hlavou.

Co když to všechno jen předstírá?

Co když si Dominik jednou uvědomí, že nejsem ta, za kterou mě má, a odejde?

Nebo naopak.

Podívala jsem se na něj znovu. Spal tak klidně, netušil, co se mi honí hlavou. Nechtěla jsem ho probudit. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc pochybuju sama o sobě, jak moc se bojím, že všechno pokazím.