Definice lásky

XXXII. Rozptýlení

,,Jsi jen a jen moje" pronesl, nešlo si nevšimnout těch křičících ďáblíků, v jeho očích.

Dominik se na chvíli odtáhl a začal šmátrat po kapsách jeho tepláků. Z jedné vytáhl menší průhlednou lahvičku s 3 barevnými pilulky.

Adderall.

Bílou, modrou a růžovou.

,,Na" podal mi tu modrou a sám si vzal růžovou.

,,Ale, co to je?" znerovózněla jsem.

,,Něco, po čem ti bude hodně dobře" usmál se a sám svoji pilulku vložil na jazyk. Já se na něj nedůvěřivě podívala, avšak i přes některé obavy jsem překývla, a Dominik mi pilulku položil na jazyk taktéž.

V puse mi zavládla hořká chuť, nad kterou jsem se nepříjemně ošila.

,,Hlavně ji spolkni hned" poradil mi, a já tak učinila.

Dominik se mi nalepil na rty a naše jazyky se navzájem splétaly. Přišlo mi divné, že na mě ta pilulka nijak nepůsobí, až do té chvíle, kdy mě omyla vlna energie.

,,Domčo" zahleděla jsem se do těch jeho kaštánků.

Na moment zapomenout, že cejtím se osamělá.

,,Pojď si to užít" byla poslední slova, která jsem od něj slyšela, než se plně přiblížil. Každý jeho pohyb vyvolával v mém těle nové vlny rozkoše, které se postupně zesilovaly. Můj dech se zrychloval, a s každým jeho dorazem se měnila intenzita.

Vzdechy, které jsme vydávali, se mísily s tlukotem mého srdce, které se zdály být hlasitější a silnější s každou další vteřinou.

Víš, co dělaj holky na drogách?

pohled Dominika

Její drobná postava se svíjela pod mým -potem- prolitým tělem. S každou sekundou jsme se oba dostávali do fáze vyvrcholení, ale s každou sekudnou jsem přidával na tempu.

Chce zase na chvíli někomu patřit a cejtit něco silnýho.

Líbilo se mi slyšet vzdychat mé jméno tak nahlas, že ji museli slyšet všichni v tomto domě. Jenže jejím omámením ji to ani nedocházelo, proto se ani na chvíli neutišila.

,,Kotě" dopadlo na ní mé horké tělo. Políbil jsem ji na rty a nikdo z nás nic neříkal. Jen šlo navzájem slyšet naše bušení srdce. Odemkl jsem ji železná pouta a položil na noční stolek, vedle postele. Najednou mě objaly její drobné ruce a na tváři se jí rozlývala spokojenost.

Sešla z večera unavená, chce ať se o ní postarám, chce se přitulit a cejtit v bezpečí toho, že jsem vedle ní já.

,,Miluju tě" usmála se a zkousla si ret.

,,Já tebe taky" kreslil jsem ji prsty obrysy obrázků, na jejím nahém těle. Byla rozpálená natolik, že mi přišlo, jakoby mě každý dotek žhnul.

Konejšit se na chvíli pocitem, že jsem tady pro ní dál.

,,Neměli bychom se vrátit?" zasmála se najednou.

,,Já si myslím, že jim vše došlo" ušklíbl jsem se na ní.

A stejně jako dřív si lhát, že se mnou se nemusí bát.

,,Děcka" zabouchal Jakub na dveře.

,,Tyvole, co je?" zakřičel jsem.

,,Nechtěli by jste se třeba opět připojit k nám? Nebo hodláte šukat ještě dlouho" odpověděl a na konci se uchechtl.

,,Dej nám pokoj, Jakube" zasmál jsem se.

,,Vyřiď ségře, ať příště tolik neřve" řekl tišeji a následně už jsem jen zaslechl kroky, oddalující se od tohoto pokoje.

,,To jsem byla opravdu tak hlučná" zasmála se Nela, ležící vedle mě.

,,Nechtěl jsem tě nijak tišit" pokrčil jsem ramena.

,,Ach jo, co si o mě bude myslet tvoje máma?" schovala si tváře do dlaní.

,,Nejsi první, koho by slyšela" zasmál jsem se nad touto poznámkou, Nela kupodivu taky, ještě že to na ní pořád působí.

,,Řekni mi ale, že jsem stejně nejlepší" usmála se.

,,Jsi" políbil jsem ji na čelo.

---

pohled Nely

Byla jsem zpátky ve svém dětství, v tom starém domě na okraji města. Všechno kolem mě bylo tak děsivě známé, ale zároveň naprosto cizí.

Procházela jsem temnými černými chodbami, které se zdály nekonečné, a každý krok mě vedl hlouběji do stínů.

Dveře po obou stranách chodby byly pootevřené a za nimi se skrývala neprochazetelná tma. Něco mě vábilo, tichý hlas, šeptající mé jméno z koutů neznáma.

"Tady nejsi v bezpečí" znělo mi v hlavě, jako ozvěna, která se vracela stále znovu a znovu. Pokusila jsem se utéct, ale nohy mě neposlouchaly, byly jako dva trámy, přitlučené k zemi.

Něco mě vedlo po dřevěných schodech do horního patra. Najednou se přede mnou otevřely dveře, za nimiž zářilo matné světlo. Bezmyšlenkovitě jsem vstoupila dovnitř, táhla mě nějaká neviditelná síla.

Uprostřed místnosti stála stará dřevěná postel, přesně jako ta, kterou jsem měla jako dítě. Na ní ležela postava, stočená do klubíčka, tichá a nehybná. Když jsem se přiblížila, poznala jsem ji.

Ten obraz mě ochromil strachem.

Cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod, a pak ta postava najednou otevřela oči. Její pohled byl prázdný a studený. [p.a. její pohled=té osoby]

,,Bráško" hlesla jsem.

V tu chvíli jsem se probudila. Prudký nádech mi naplnil plíce a já se posadila na posteli, celá zpocená a malátná. Srdce mi bušilo jako zběsilé a celá jsem se třásla. Všechno kolem mě bylo rozmazané, jako bych se probudila v jiné realitě.

V jiném světě.

,,Klid" šeptala jsem si pro sebe, snažíc se uklidnit, ale ten pocit nebezpečí ve mně přetrvával ,,byl to jen přihlouplý sen" objala jsem se rukama, jako bych se chtěla chránit před tím, co se mi právě zdálo.

Snažila jsem se znovu usnout, ale myšlenky se mi stále vracely k tomu strašnému snu. Něco ve mně mi říkalo, že to nebyl jen výtvor mé fantazie.

Byla to realita.

,,Buď trpělivá a tvrdá, jednou se ti ta všechna bolest bude hodit" pronikal hlas do mé hlavy.

,,Brácha, co tu děláš?" ležel jako malé koťátko, které přišlo o maminku.

,,Uteč" strhl pohled ke mně tak prudce, že to bylo děsivé.

,,Co? Kam?" nechápala jsem ho.

,,Uteč!" zakřičel a já se strachem v očích popadla kliku a utíkala pryč. Pořád jsem běžela, dál a dál, že i dům mi zmizel za zády, v pár desítkách metrů. Sotva jsem popadla dech, něco mě silně praštilo do hlavy.

Něco, nebo spíše nekdo.

,,No tak, vzbuď se!" škubal mou osobou někdo. Oči jsem otevřela vylekaně a snažila se popadnout dech. Cítila jsem se, jako by se mě někdo před pár sekundami snažil utopil. Moje plíce se snažily unést všechen vzduch, až jsem se málem začala dusit.

,,Dýchej, Nel" třepal mými pažemi, jenže já stále byla jednou částí duše přítomná ve snu.