Definice lásky

XVI. Ticho před bouří

,,Víš, jak si teď ze školy omluvená, dokud se úplně nezotavíš?" začal Dominik, zatímco jsme seděli v jeho autě a mířili někde, doposud jsem nevěděla kam.

,,Jo, vím. Proč?" přikývla jsem a trochu se usmála.

,,Dneska už se domů nevrátíš, jedeme kousek za Pardubice. Někam daleko od všeho a od všech, říkal jsem si, že bys tohle ocenila" řekl s úsměvem, nadále pozorující vozovku. Byla jsem dost překvapená, ale zároveň ráda, že budu jen s ním.

Jen já a ty.

Co se tak asi může stát?

,,Ty jsi úžasný! Kam pojedeme?" zeptala jsem se s nadšením.

,,Nech se překvapit" odpověděl a škodolibě se usmál.

Jeli jsme přecijen pár hodin, až jsme nakonec zaparkovali na kraji lesa.

,,Nechceš mě tu někde zabít, že ne?" zeptala jsem se nejistě s mírným strachem v očích.

,,Co si o mně jako myslíš? Tady sice nechodí moc lidí, ale opravdu to v plánu nemám. Jen teď chvilku půjdeme pěšky" oznámil mi a já jen přikývla. Chytla jsem ho za ruku a společně jsme vyrazili.

Cesta lesem byla klikatá a jak jsme šli hlouběji, stromy se zdály být tmavší a hustší. Po nějaké době jsme došli k opuštěnému domu. Vypadalo to tu jako z hororu.

,,Domi? Jseš si jistý, že jsme nezabloudili?" zeptala jsem se nejistě.

,,Jen klid, něco ti ukážu" odpověděl a vedl mě kolem domu.

,,Víš, že tímhle si mě moc neuklidnil? Zněl si jako p-" pronesla jsem, v tu chvíli se před námi rozprostíral nádherný rybník obklopený rozkvetlými tulipány. Bylo to tak kouzelné, že jsem na chvíli zapomněla, že tu nejsem sama.

,,Je to tu nádherné" vydechla jsem fascinovaně a dále poslouchala zpěv ptáků, rozléhající se po celém prostoru tohoto místa.

Sedli jsme si k rybníku a užívali si sami sebe. Smáli jsme se, povídali si a já se cítila šťastná. Bylo to jako v pohádce.

Pozor, ne každá pohádka má svůj šťastný konec.

Když už se začalo stmívat, nebe se rychle zatáhlo. Hromy na obloze v dálce zesílily a podle barvy nebe šlo usoudit, že pokud se během chvilky nedostaneme do auta, schytáme pěkný liják.

,,Musíme zpátky k autu" řekl Dominik a já začala pociťovat strach.

Už od mala se bojím bouřek, hromů a blesků. Vadí mi ten hlasitý zvuk toho, jak se postupně blesky vzdalují, a nebo naopak přibližují.

Spěchali jsme zpět a jen tak tak jsme se dostali dovnitř, než bouřka propukla naplno.

Blesky osvětlovaly noční oblohu a hromy zněly tak hlasitě, že se mi srdce snad i zastavilo. Vlezli jsme rychle na zadní sedačky, kde jsem se přitiskla k Dominikovi, který mě silně objal.

Na čelní sklo auta dopadaly kapky deště, a už jen ten zvuk toho mě děsil.

I když jsme byli uvnitř auta a kolem nás silně zuřila bouřka, v Dominikovo náručí jsem se i tak cítila bezpečně. Jeho tělo bylo jako teplá deka, kterou bych v tuhle chvíli ani nepotřebovala, když jsem měla jeho.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím pocitem, že se mi nic nemůže stát, když je tu se mnou někdo jako on. Nakonec jsem usnula.

---