Definice lásky

XXXIII. Nablízku

pohled Nely

Byla jsem jinde.

Uzavřená v krychlové místnosti.

Bílé obyčejné zdi, tak světlé, že mi dráždily oči. Slzy mi bolestí pomalu stékaly po tvářích, bolestí, kterou jsem nedokázala popsat.

Byla jsem tu jen já, ale přítomna tu se mnou byla ještě jedna osoba.

Stín.

Drkotala jsem zuby zimou, co se vznášela od podlahy.

Žádné světlo zde nebylo, ale přesto to tu vypadalo, jako za dne. Jako za slunečního svitu, jenže zde nebylo okno, tudíž žádný zroj.

Kolem mě bylo strašné ticho, ale přesto jsem ji slyšela.

Bolestivé pískání v uších neustávalo, ani když jsem se za sebe ohlédla a rukama se snažila stín odehnat.

Všechno to bylo zatraceně marné, nejde odehnat něco, co pořádně nevidíte.

Mým tělem koloval chlad skrz na skrz.

Chtěla jsem odtud utéct, ale něco mě tu drželo. Při pohledu na mé nohy mi přeběhl mráz po zádech. Chloupky na rukou se mi ihned naježily, jako kočce.

Teď jsem se neklepala zimou, ale strachem.

Viděla jsem dívku. Šedý stín dívky. Jen její nohy a po mých bocích i ruce. Snažila jsem se otočit směrem k ní. Nedovolila mi to. Ani doleva, ani doprava.

,,Poslechni" zašeptal mi její utěšující hlas do ucha a na krku zanechala stopu jejího chladného dechu.

,,Koho?" optala jsem se a drkotala zuby.

,,Slyšíš" chytla mě za ruku a propletla si se mnou pravou ruku. Donutila mě tak zavřít oči a čekat.

Čekat na něco.

,,Já nevím, co dělat, sakra, jsi tu se mnou?" zaslechla jsem v uších Dominikův hlas.

Byla jsem lapena ve snu.

,,Co se stalo?" pohled jsem ostře přenesla na Dominika, sklánějícího se po mém právem boku.

,,Byla jsi úplně mimo" klepal se mu hlas strachem. Neodpověděla jsem mu slovy, nýbrž jen pouhým přikývnutím.

,,Kolik je hodin?" optala jsem se po nějaké době, když jsem byla zamýšlená.

,,Něco málo po druhé" přenesl ke mně obrazovku jeho mobilu.

,,Dojdeš mi prosím pro vodu?" zeptala jsem se ho prosebně.

,,Samozřejmě" zvedl se a odešel.

Jakmile odešel, opřela jsem se o polštář a snažila se zapomenout na ten nepříjemný pocit, když jsem byla ztracená ve snu. V místnosti bylo ukrutné ticho, slabě osvětleno jen slabým svitem úplňku pronikajícím skrze žaluzie.

Po chvilce se do pokoje vrátil Dominik, s plnou sklenicí vody v ruce.

,,Děkuju" usmála jsem se na něj unaveně a vzala si sklenici. Studená voda mě trochu probrala a oživila.

,,Už je všechno v pohodě?" zeptal se starostlivě, když si všiml mého ustaraného, unaveného výrazu. Přikývla jsem, i když jsem si tím nebyla úplně jistá.

,,Jo.. byl to jen špatný sen" odpověděla jsem váhavě ,,ale už je to lepší."

Sedl si vedle mě na postel a já mu zabořila svou hlavu do jeho hrudi, svoje ruce omotal kolem mě a schoval mě tak do příjemného objetí.

,,Víš, někdy je pro člověka lepší, když o svých pochybnostech mluví, pomohlo by ti to" i přes tu tmu jsem viděla, jak se mi zahleděl do očí.

Zamyslela jsem se nad tím, co před chvílí řekl. Možná měl pravdu, ale teď jsem ještě nebyla připravena vrátit se k tomu, co jsem viděla ve snu.

,,Možná ráno" řekla jsem tiše.

,,Teď tu chci být hlavně s tebou, prosím" zamumlala jsem mu do hrudi a nasála jeho vůni, cítíc jeho tep a teplo. Jeho blízkost mě uklidňovala, a tak jsme tam seděli, tulili se k sobě v tichu noci.

S každou minutou jsem cítila, jak napětí pomalu opadá a nahrazuje ho pocit bezpečí. S klidem na duši jsem zavřela oči a nechala se unášet pocitem, že je tu někdo pro mě.

,,Vím, že se ti to teď zdá těžké" zašeptal ,,ale spolu to zvládneme." Jeho slova mě hřála a já věděla, že má pravdu. Vzchopila jsem se, a přecijen něco pronesla.

,,Víš, ten sen... nebyl jen tak, jako obyčejná noční můra" začala jsem opatrně.

,,Mám poslední dobou pocit, že se v mém životě něco mění. Možná je to jen stres, ale mám strach, že se něco děje a já nevím, co. Prostě netuším, jestli se mi ta holka snaží něco naznačit, nebo varovat, já prostě nevím!" cítila jsem se bezmocně. Dominik se na mě podíval a pevněji mě stiskl jeho pažemi.

,,Chápu, že se bojíš, ale jsem tu pro tebe. Jakub tu je pro tebe, máš kolem sebe samý skvělý lidi, kteří ti pomůžou" řekl to takřka vyčítavě.

,,Máš pravdu" přikývla jsem ,,promiň" kuňkla jsem a odtáhla se od něj.

Seděli jsme naproti sobě, každý zabořený ve svých myšlenkách. V hlavě mi stále rezonovaly otázky, které jsem se bála vyslovit nahlas, kdyby mě někdo slyšel a vysmál se mi.

On by se ti vysmál.

Dominikovy oči bloudily po místnosti, stejně zahloubané jako moje. Byla noc, ticho a klid, a přesto jsem cítila napětí, které mezi námi viselo.

Napětí způsobeno mnou.

Bylo to zvláštní, jak i v takových momentech ticha může člověk cítit tolik emocí. Nikdy jsem se takto necítila. Nebyla to prázdnota, ale ani naplněnost.

Dobrý nápad, přemýšlet o tom o půl 3 ráno, jenže mi to celou dobu vrtalo hlavou...

Když jsem pocítila přicházející únavu, víčka mi pomalu padala k sobě, proto jsem si zase lehla na bok. Dominik si toho všiml a natáhl se, aby přes mě přehodil deku. Jeho doteky byly rozklepané, plné obav.

Obav bylo opravdu moc.

,,Dobrou, lásko" zašeptal a vtiskl mi polibek na spánek. Pousmála jsem se a pomalu upadala do říše snů. Cítila jsem se v bezpečí, což mi umožnilo uvolnit se a vyhnat všechny myšlenky.

Alespoň na chvíli.

pohled Sofiana

Zabořil jsem tvář do Petrova ramene a zavřel oči, poslouchajíc jeho klidný dech. Spal s pootevřenou pusou a lehce oddechoval.

,,Chceš mě mít nebo mě zbít nebo mě líbat?" zašeptal jsem najednou.

,,Chceš mě cítit nebo mě ranit a časem plýtvat?" pokračoval jsem, stále s šeptajícím hlasem.

Jeho dech se zrychlil a cítil jsem, jak mě pevněji objal jeho rukou, omotanou kolem mého pasu.

,,Tohleto jsem necítil dlouho" odpověděl tiše, když odlepil víčka a kouknul na mě jeho modrými kukadly.

,,Dlouho jsem nikomu nebyl takhle blízko" zahleděl se mi na rty, pohladil mě po vlasech a pokračoval;

,,Já tady konečně našel svý místo" usmál se a já byl ten, kdo naše rty přilepil na sebe. Jeho rty byly sehrané s pohyby těch mých, a jeho ruka se přesouvala z boku na mou odhalenou hruď.

,,To je mi to pěkné probuzení" pousmál se do našeho polibku.