Definice lásky

XLIII. Zastavit svět

Nebyla jsem to já.

Nikdo bych to nedovolila.

Jeho slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna, která se odmítala vytratit "Nechci, abys na tom byla závislá". Věděla jsem, že má pravdu, ale ten pocit úniku, ten klid, který mě obklopoval, mě prostě nenechal na pokoji.

Bylo to, jako bych stála na kraji mostu a přitom se nedokázala odtrhnout od té svůdné myšlenky, že bych mohla skočit.

A všeho by byl konec.

Měla jsem před sebou celý den, ale myšlenky mi stále sklouzávaly k jedinému, k tomu pocitu, který jsem chtěla znovu prožít.

Říkala jsem, budu chtít víc a víc, až mě to dotáhne na dno.

Věděla jsem, že to můžu mít. Mohla jsem mít cokoliv lusknutím prstu. No dobrá, pár krůčků k Markovo pokoji.. ale to nemění nic na tom, že bych si zase teď mohla dát.

Zničit se.

Jen bych si něco přinesla, pro případ nouze. Nedala bych si hned, nemůžu, dala jsem Dominikovi slib.. i když on tu teď není.

Během mého rozmýšlení už jsem kráčela chodbou a snažila se utišit dupot mých kroků.

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem na něj zaklepala. Věděla jsem, že to bude těžké. Marko mi posledně jasně řekl, že mi už nic nedá. Přišla jsem sem s vědomím, že ho prosím o něco, co mi výslovně zakázal, pro mé dobro.

Vše jen pro to, abych byla v pohodě.

Až teď mi došlo, že jsem stála před dveřmi jeho pokoje už podruhé, ve stejný den, akorát pokaždé kvůli něčemu jinému.

Dveře se otevřely a v nich se objevil Marko, držící mobil v jedné ruce a tou druhou si prohrábl vlasy. Když mě uviděl, jeho obličej se napjal do tvrdého výrazu. Věděla jsem, že se mu nebude líbit, proč jsem přišla. Podle mě to i poznal, jinak by se takto netvářil.

,,Co chceš?" zeptal se přímo, bez jakékoli přetvářky.

,,Potřebuju s tebou mluvit" řekla jsem nejistě a snažila se zůstat klidná.

,,O čem?" jeho tón byl stále ostrý a já si v tu chvíli uvědomila, že to nebude jednoduché. Co jsem si taky mohla myslet?

,,Marko, já vím, že jsi říkal, že mi už nic nedáš, ale já to teď fakt potřebuju" začala jsem, ale sama jsem cítila, jak moje slova ztrácí sílu ,,jen dneska, naposledy. Slibuju."

Marko mě sledoval s nevěřícným výrazem.

,,Řekni mi, že si ze mě děláš srandu. Říkal jsem ti, že s tím musíš přestat. To, co děláš, je špatné, ničí tě to a já na tom nechci mít podíl."

Jeho slova mě zasáhla tvrději, než jsem čekala. Byl to jeden z mála lidí, kteří mě znali dost dobře na to, aby viděli, jak moc jsem se změnila. Nemusel se mnou mluvit týdny, ale slepý nebyl. Ale zároveň byl tím jediným, kdo mi mohl dát, co jsem chtěla.

,,Já vím" přiznala jsem tiše ,,ale já to fakt potřebuju, jen do zásoby, fakt."

Marko si povzdechl, jeho výraz změkl, ale jen trochu.

,,Ty si vůbec neuvědomuješ, do čeho se dostáváš, že?" podíval se na mě pohledem, který byl plný lítosti.

Prej fetuju fakt moc.

Byla to spíš řečnická otázka. Věděla jsem, že na tom, co dělám, není nic dobrého, ale právě teď mi to bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo cítit se dobře, byť jen na chvíli.