Definice lásky

XLIV. Zničeni

Jakmile Dominik zmizel ve sprše, zůstala jsem ležet na posteli, stále omámená a otupělá tím, co jsem si před chvílí vzala.

Otočila jsem se na bok, abych si přitáhla deku blíž k tělu, když jsem si všimla, že jeho mobil vedle mě zavibroval.

Automaticky jsem po něm sáhla, aniž bych nad tím přemýšlela. Přece to byl Dominik, neměli jsme mezi sebou žádná tajemství.

Ha, ha, ha.

Ale to, co jsem uviděla na obrazovce, mě doslova přimrazilo k místu.

"Dlouho jsme ji s Peťou neviděli, ale nemyslel jsem si, že je to kvůli tomuhle" 

Zpráva byla od Sofiana, což jsem zjistila až v tu chvíli, když jsem telefon odemkla. Nechápala jsem, o čem mluví, proto jsem očima zabloudila na zprávy víš;

"Nela bere? Protože právě asi začala" zněla zpráva od Dominika.

"Bylo to jen jednou, to nic neznamená.."

"Myslím, že by Nela potřebovala pomoct s těmi drogami, kámo. Už to začíná být vážné" byla poslední zpráva od Dominika, právě před odpovědí Sofiana.

Byl jsem ve sprše, zatímco jsi teď četla mý zprávy.

Srdce mi začalo bušit, jako by chtělo vyskočit z hrudi.

Proč tohle Dominik řeší s ním? A co si to vůbec dovoluje?

Rukama jsem sevřela mobil tak pevně, až mě z toho zabolely klouby.

Jak si může myslet, že potřebuju pomoct? On, který v tom jede se mnou?

V hlavě se mi najednou objevil obraz z předchozích pár hodin, kdy jsem ho načapala, jak se mi hrabe v mobilu. Tvrdil, že se mu vybil telefon a potřeboval se na něco podívat.

Tehdy jsem mu věřila, nebo jsem spíš chtěla věřit.

Vždyť jsme spolu, nemáme před sebou tajnosti.

Jenže teď mi došlo, že se asi díval po Sofianově čísle. V tu chvíli mě zaplavil pocit zrady, jaký jsem dosud neznala.

To všechno hrál, aby mě mohl za mými zády řešit jako nějaký problém?

Vím, cos našla, vím, že se budem hádat.

Měla jsem chuť mu vtrhnout do koupelny, konfrontovat ho, ale něco mě zadrželo.

Hlavou mi vířily myšlenky, co mu řeknu, jak na něj křičím, ale nic z toho nedávalo smysl.

Potřebovala jsem si to promyslet.

Myslel to dobře, nebo mě chtěl jen ponížit před ostatními. Jak psal Sofian, už dlouho jsem s němi nebyla v kontaktu. Byla jsem stále zavřená tady, obklopená pouze Jakubem a Dominikem, nepočítám Marka.

Vždyť ještě před pár dny to byli oni, kluci, co mi pomáhali, a teď jsem se jim ani nijak neozvala.

S třesoucíma rukama jsem položila jeho mobil zpátky na postel, jako bych žádné zprávy nikdy nečetla. Musím se uklidnit, říkala jsem si. Nemůžu jednat bezhlavě. Možná je to nedorozumění.

Možná, jenže čím dál víc jsem se tím zaobírala, měla jsem stále stejné odpovědi. Dominik za mými zády řeší něco, co by měl řešit se mnou.

Voda přestala téct, taky jsem slyšela přes stěnu, jak Dominik odrhnul závěs. Rychle jsem se zhluboka nadechla, abych se vzpamatovala. Musela jsem vypadat klidně, jako bych o ničem nevěděla.