Definice lásky

XXXVIII. Láska v nesnázích

,,Nemáš vůbec ponětí o tom, co se děje v mém životě" sykla jsem, hlas se mi třepal ze zlosti a frustrace.

Cítila jsem, jak mi horké slzy stékají po tvářích, a než jsem se stačila vzpamatovat, pevně jsem sebou trhla a v jediné rozhodné vteřině jsem se postavila na nohy.

Byla jsem odhodlaná utéct, cokoliv, jen abych už nemusela snášet jeho pohled, jeho přítomnost, jeho všechno.

V tomhle jsem měla jasno.

V hloubi duše jsem vždy věděla, co je správné. Holt mé srdce mě pokaždé chtělo zradit.

Ani jsem neřešila, že na sobě mám jen podprsenku a kraťasy, bylo mi to jedno. Vyrazila jsem ke dveřím a prudce jsem je otevřela, aniž bych si všimla, že mé kroky nejsou tak tiché, jak jsem si představovala.

Srdce mi bušilo, že jsem ho cítila až v krku, jako by mi chtělo připomenout, že stále žiju, že stále dýchám, i když jsem si právě přála pravý opak.

Zemřít.

Všechny mé myšlenky mě vedly k otázce; žít, či nežít.

Vyběhla jsem z dveří a málem jsem narazila do někoho, kdo se tam zničehonic objevil. Šokovaně jsem vzhlédla a poznala Jakuba. Jeho oči se okamžitě rozšířily překvapením, když si uvědomil, v jakém stavu před ním stojím, nahlas vydechl.

,,Nelo?" pronesl a já spatřila, jak se za ním objevují další dvě postavy - Tom a Patrik. Všichni tři na mě zírali, a já, zmatená a plná studu, jsem ztuhla na místě.

Bylo to, jako kdyby se celý svět najednou zastavil.

Vnímala jsem jejich pohledy, jak mi klouzaly po těle, cítila jsem, jak se mi rudnou tváře, ale nebyla jsem schopná se pohnout. Nestyděla jsem se za to, že tu stojím pouze v podprsence, styděla jsem se za to, že zase zdrhám od něj.

Od tebe, Dominiku.

Na okamžik mi připadalo, že se podlaha pod mýma nohama propadne a já se propadnu s ní.

Do hlubin.

,,Co se stalo?" promluvil Tom, jeho hlas byl tichý, téměř opatrný, jako by se bál, že každým dalším slovem mě rozbije na tisíc kousků.

To jsi dokázal pouze ty.

Ale já nemohla odpovědět, nemohla jsem jim říct pravdu, ani jsem nevěděla, jak bych mohla vysvětlit tu zmatečnou směsici pocitů, která mi právě otřásla životem.

Připadalo mi, jako bych už každého zatěžovala každičkým mým problémem.

,,Nechte mě" zašeptala jsem, zoufale jsem se pokusila projít kolem nich, aniž bych se na ně podívala. Ale když jsem se pokusila projít kolem Jakuba, jemně mě chytil za paži.

Potřebovala jsem pryč, ztratit se, zmizet z jejich zorného pole, kde bych nemusela cítit všechen nápor pohledů.

,,Nelo, počkej" řekl tiše, ale já sebou cukla, jako kdyby mě jeho dotek popálil. Otočila jsem se k němu, a aniž bych si to uvědomila, v očích se mi znovu nahromadily slzy.

Smutek, pláč.

,,Prosím, jen mě nechte být" vzlykla jsem, a ačkoliv jsem to nechtěla, hlas se mi zlomil pod nátlakem. Jakubovy oči byly plné starosti a já věděla, že to myslí dobře, ale právě teď jsem to nedokázala ocenit.

Nedokázala jsem snést ani jejich přítomnost, natož něčí soucit.

Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se konečně osvobodila z jeho sevření a utíkala pryč, aniž bych věděla, kam vlastně.

Jediné, na co jsem myslela, bylo to, jak moc si přeji, aby to všechno už skončilo.

Cítila jsem se tak ztracená, tak opuštěná.

Celý svět se mi najednou zastavil. Vím, že časem bude líp. Musela jsem tomu věřit, protože kdyby ne, tak co by mi zbylo?

Nezbylo ti nic, zlato.

Kdybych jen věděla, kam jdu, kdybych měla cíl, kam se schovat. Ale v tu chvíli jsem byla ztracena sama v sobě.

Procházela jsem tmavými uličkami, kde se světlo z pouličních lamp mísilo s temnotou noci. Cítila jsem, jak mě obklopuje chlad, který se dostával až pod kůži, ale nebylo to jen kvůli nočnímu vzduchu.

Byla letní noc, ale tentokrát jedna z těch studenějších. Ten chlad přicházel zevnitř, ze strachu, který mě naplňoval a nedovoloval mi ani na okamžik se zastavit. Musela jsem jít dál, musela jsem se hýbat, i když jsem netušila, kam ty kroky povedou.

Nikdy jsem si nebyla jistá.

Cítila jsem se tak ztracená, a tak opuštěná. Ulice byly prázdné, tiché, až na občasné kroky nebo tlumené zvuky, které se ozývaly někde v dálce. Byla to ta zvláštní prázdnota, která působí, jako by celý svět zmizel a nechal mě tu samotnou, napospas mým myšlenkám a obavám.

---

Čas se mi ztrácel, nevěděla jsem, jak dlouho už jsem šla, ani kam mě moje nohy zavedly.

Zdálo se, že svět se kolem mě zastavil, vše bylo statické, bez pohybu. Jen já jsem se pohybovala, jako by mě něco hnalo vpřed, nutkání utéct, i když nebylo jasné, před čím vlastně utíkám.

Chtěla jsem věřit, že časem bude líp, že tohle všechno je jen přechodná fáze, kterou musím překonat, ale s každým dalším krokem se ta naděje zmenšovala.

Ve dvou všechno líp..

Každá ulice, kterou jsem prošla, každý roh, který jsem minula, mi připomínaly, jak moc jsem se ztratila.

Přemítala jsem, co by mi vlastně zbylo, kdyby tohle všechno byla jen moje nová realita, kterou budu muset přijmout.

Co kdyby tohle byla ta chvíle, kdy se vše změní a už nikdy nic nebude jako dřív?

Potom už nikdy nebylo nic, jako dřív, ozval se tichý hlas v mé hlavě, hlas, který zněl cizí, a přitom tak povědomě.

Hlas, který mi šeptal pravdu, kterou jsem si nechtěla připustit.

Zastavila jsem se u jedné opuštěné budovy. Vypadala, jako by tam stála celá léta bez povšimnutí, zarostlá mechem, se starými dveřmi, které už dávno ztratily svou barvu.

Chvíli jsem na ni hleděla, přemýšlejíc, zda mám pokračovat, nebo se schovat uvnitř. Něco mě na té budově přitahovalo, snad to byla její izolovanost, její zapomenutí světem, které mi bylo tak blízké.

Jaké by to bylo zapomenout na mě?

Nakonec jsem vešla dovnitř. Byla tam tma a ticho, ticho, které by mě mělo uklidnit, ale místo toho mě jen znepokojovalo. Přitiskla jsem se ke zdi a pomalu se svezla na zem.

Nemohla jsem dál. Byla jsem unavená, fyzicky i duševně.

Moje tělo se třáslo, ale už ne zimou, spíše vyčerpáním. Byla jsem na pokraji sil a věděla jsem, že musím přestat bojovat, alespoň na chvíli.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet atmosférou, okolo mě. Nezbylo mi opravdu nic, jen tahle chvíle, kdy jsem byla konečně sama, bez toho, aby mě něco nebo někdo pronásledoval. Alespoň doufám.

Chtěla jsem věřit, že časem bude líp, že najdu cestu ven, ale byla to jen prázdná naděje, která se rozplývala stejně rychle, jako se objevila.

Netušila jsem, jak dlouho už tu sedím. Přemýšlela jsem nad vším a zároveň nad ničím. Byla jsem jako v transu, omámená něčím, co chtělo mé srdce.

,,Ehh, neruším?" ozval se cizí hlas za mnou.