Definice lásky

XLVI. Amoroso

Tma.

Zvedla jsem se do sedu a s prudkými nádechy jsem se snažila rozdýchat záchvat paniky, který mě sevřel.

Všechno kolem bylo tiché, až příliš tiché, a temnota mě obklopovala jako dusivý závoj. Srdce mi bušilo jako o závod, zatímco mé oči marně pátraly po jakémkoli záchytném bodě ve tmě.

Ubíjelo mě to.

Cítila jsem, jak mi po zádech stékají proudy ledového potu, které mě studily, ale zároveň mi připomínaly, že jsem stále naživu.

Byla jsem propocená, přikrývka pod mou rukou byla vlhká a nepříjemná.

Kdybych zavřela oči, možná bych se vrátila zpět do té děsivé noční můry, ze které jsem se právě probudila, ale neodvažovala jsem se to udělat. Stačilo jen pomyslet na to, že bych se mohla znovu propadnout do toho snového světa, a po těle mi přeběhl mrazivý chlad.

Otevřít staré rány.

Snažila jsem se vybavit, co se mi zdálo, ale obrazy z noční můry byly rozmazané, chaotické a útržkovité.

Jen záblesky světla, stíny a zmatek.

Něco mě pronásledovalo, něco strašného a neúprosného, a přesto jsem nedokázala říct, co to bylo.

Vzpomínky se mi ztrácely tak rychle, jak jsem si je i vybavila, a čím víc jsem se snažila je uchopit, tím rychleji mi mizely.

Musela jsem se pohnout, vstát a udělat cokoli, abych setřásla ten dusivý pocit, který mě svíral jako ledová ruka kolem hrdla.

Ticho v místnosti bylo téměř hmatatelné, přerušované jen mým přerývaným dechem a tlukotem srdce, který se ozýval jako ozvěna v mých uších. Jako by mi někdo šeptal do ucha, že se to stane znovu, že ta hrůza nebyla jen ve snu, ale že se přenese i do reality.

Pomalu, velmi pomalu jsem se odhodlala vstát. Přikrývka se mi svezla z nohou a já ucítila chladnou podlahu pod bosýma nohama.

Ten chlad byl skoro až nepříjemný, ale pomohl mi vrátit se zpět do reality.

Musím se vzchopit, říkala jsem si.

Byl to jen sen.

Ale ta slova zněla prázdně a nevěrohodně.

Udělala jsem pár nejistých kroků, jako bych se bála, že se podlaha pode mnou zhroutí.

Každý zvuk, každý záblesk ve tmě, každá drobnost mě děsila, jako by to mohlo být to, co mě ve snu pronásledovalo.

Když jsem došla k oknu, zastavila jsem se a chvíli váhala, jestli se mám podívat ven. Byl to starý zvyk - když jsem byla malá a měla jsem noční můry, vždycky jsem se podívala z okna, abych se ujistila, že svět venku je stále stejný, že hrůza zůstala jen v mé hlavě.

Ale tentokrát jsem měla strach, že venku něco bude, něco, co na mě čeká a sleduje.

Nakonec jsem se přece jen podívala ven, ale uviděla jsem jen prázdnou ulici zalitou černočernou tmou, s pár světly pouličních lamp.

Všude byl klid, jen sem tam se větve stromů pohybovaly v lehkém nočním vánku. Ulice byla prázdná, tichá a mrtvá. Cítila jsem, jak se mi trochu ulevilo, ale ne dost na to, aby se můj třes úplně zastavil.

Já už nechci.

Ubližuje mi to více, jak tvé mrtvé city ke mně.

Rozhodla jsem se dojít si pro sklenici vody. Možná mi to pomůže se uklidnit, možná mi to pomůže znovu usnout, i když představa, že bych se měla vrátit do postele, mě děsila.