Definice lásky

XLVII. Bráško

,,Jakube, potřebuju s tebou mluvit, prosím" pronesla jsem rychle, skoro jsem to ze sebe vychrlila. Viděla jsem, jak na mě upřel pohled a rychle polkl, jako by hned pochopil, že tohle není žádná maličkost.

,,Potřebuju pomoct" pronesla jsem tiše a nervózně si pohrávala s rukama.

Všechno se mi v hlavě motalo, bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale najednou mi slova uvázla v krku. V té chvíli jsem se cítila tak zranitelná, že jsem se bála, že to nezvládnu.

Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo.

Jakub přikývl a opatrně se ke mně přiblížil, jako by nechtěl, abych se zlomila.

,,Pojď, sedni si, hned jsem u tebe" řekl a já jen přikývla. Viděl, že potřebuju chvíli pro sebe, tak se na mě povzbudivě usmál a odešel za Dominikem do koupelny.

Potřebovala jsem na chvíli utéct od všeho, co se stalo, dát si dohromady myšlenky, než se mu svěřím.

,,Kotě, hele, já si něco potřebuju zařídit, takže si dej sprchu beze mě, vana počká, třeba na večer" přiletěl ke mně Dominik, jako střela.

,,Ozveš se?" podívala jsem se na něj se střípky v očích.

,,Samozřejmě, miluju tě, pa" vtiskl mi pusu a odešel.

,,Tak já tady na tebe počkám, v klidu se vysprchuj" pronesl Kuba, já lehce přikývla a vydala jsem se tedy do koupelny.

Rychle jsem se vysvlékla a vklouzla pod proud teplé vody. Hned jak na mě dopadly kapky horké vody, pocítila jsem, jak se napětí ve mně trochu uvolňuje, ale jen trochu.

Zavřela jsem oči a nechala si hlavu plnou myšlenek zaplavit vzpomínkami. Vybavila jsem si Markovo mikinu.

Tu hloupou mikinu, která pro mě znamenala začátek všeho toho zmatku.

Když mi ji tehdy půjčil v noci, myslela jsem si, že je to jen obyčejná starostlivost.

Pak, tehdy, když jsem mu ji odnesla a přišla sem, zpátky s další dávkou. Nechtěla jsem si připustit nějakou spojitost se závislostí, ono po dvouch dávkách to tak ještě nejde brát, avšak já cítím, že u toho neskončím.

Stála jsem tam pod sprchou a voda smývala slzy, které mi začaly téct po tvářích.

Nikdy jsem nechtěla skončit takhle, nechtěla jsem brát drogy, ale najednou se to stalo. Bylo to všude kolem mě a já nevěděla, jak se z toho dostat.

Dobře to promysli, protože nazpátek to vzít nejde.

A právě proto jsem teď potřebovala brášku, potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl, kdo by mi ukázal, že na to nejsem sama.

Byla jsem v prdeli, i když sis myslel, že jsem v pohodě.

Vypnula jsem vodu a sáhla po ručníku. Rychle jsem se osušila a oblékla si pohodlnou mikinu a tepláky.

Před zrcadlem jsem se podívala na svůj odraz a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že teď už nemůžu couvnout. Musím to všechno Jakubovi říct.

Byl jediný, komu jsem opravdu věřila.

Vrátila jsem se do obýváku, kde Jakub stále seděl na gauči a čekal na mě. Když mě uviděl, jeho výraz zjemnil. Posadila jsem se vedle něj a chvilku jsme oba mlčeli. On čekal, až začnu mluvit, a já se snažila najít odvahu. Cítila jsem se jako u výslechu.

,,Jakube" začala jsem nakonec, můj hlas byl tichý, skoro jsem se bála, že mě neuslyší.

,,Pamatuješ si na tu Markovo mikinu, co mi ji půjčil?" zeptala jsem se, a když přikývl, pokračovala jsem.

Nadechla jsem se, abych mohla pokračovat, a moje hlasivky se mírně zachvěly.

,,Tu noc mi dal sáček s drogama, chtěla jsem to po něm. Neprodal mi to, prostě mi to dal, viděl v jakém stavu jsem. Nemělo by cenu mě přemlouvat, jelikož bych to od něj vzala i tak. Varoval mě, říkal mi, že u jedné dávky to neskončí..."

Jakub mlčel, ale jeho pohled se změnil, jako by pochopil, že to, co přichází, nebude lehké.

,,Snažila jsem se to nebrat" pokračovala jsem ,,v Dominikově telefonu jsem našla chat se Sofianem... Dominik mu o tom řekl, popsal mě, jako bych byla snad závislá feťačka!"

,,Co mu psal?" zeptal se.

,,Něco- něco ve smyslu, že si myslí, že jsem do toho opět spadla, ale jak ti říkám, měla jsem to pod kontrolou, ještě když jsem u sebe měla Dominika. S ním jsem vždycky v bezpečí, jak mi řekl." Jakub se pár mým slovům až divil..

,,On Dominik- nutil tě, nebo-"

Přerušila jsem ho a podívala se Jakubovi do očí, které mě sledovaly se soustředěnou pozorností. Viděla jsem v nich starost a možná i trochu zklamání, což mě bodlo u srdce.

Byl ze mě zklamaný.

,,Jakube, nechtěla jsem to brát. Vůbec jsem to nechtěla" vyslovila jsem rychle, jako bych ho chtěla ujistit, že jsem neudělala něco neodpustitelného.

,,Ale stalo se to. Byla jsem vystrašená a ztracená, a tentokrát jsem prostě.. podlehla. Jen dvakrát, ale od té chvíle jsem se bála, co bude dál."

Kuba se ke mně naklonil blíž, jeho ruka se jemně dotkla mé, jako by mě chtěl ujistit, že tady pro mě je, že mě vyslechne a podpoří.

Že je tu celou dobu se mnou a ničeho se nemusím bát.

Že máme jeden druhýho nám nepřišlo extra, tak jako dneska.

,,Neli, je dobře, že mi to říkáš" pronesl klidně, jeho hlas byl uklidňující ,,vím, že to muselo být hrozně těžké. Ale jsi silná, protože ses s tím svěřila. A já jsem tu pro tebe, abych ti pomohl."

Jeho slova mi přinesla trochu úlevy, ale stále jsem měla pocit, že mě čeká dlouhá cesta.

,,Já nevím, jak z toho ven" přiznala jsem, mé oči se znovu zaplnily slzami, které mi lehce stékaly po tvářích.

,,Bojím se, že to už nezvládnu."

Jakub mě pevněji sevřel za ruku.

,,Nelo, tohle zvládneme. Nenechám tě v tom samotnou. Musíme najít způsob, jak se z toho dostat, ale neuděláme to hned. Půjdeme krok za krokem, a hlavně na to nebudeš sama, tedy pokud budeš chtít."

Cítila jsem, jak se moje tělo uvolňuje pod jeho dotekem.

Jakub byl ten, komu jsem věřila nejvíc, a teď jsem věděla, že jsem udělala správně, když jsem se mu svěřila. I když jsem měla pocit, že jsem na dně, Jakub mi ukázal, že dno může být i nový začátek.

Že můžu začít znovu, přesto dno bylo tak blízko.

,,Děkuju" zašeptala jsem, protože to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli dokázala říct.

Bolelo mě každé slovo.

Jakub přikývl, jeho oči mě uklidňovaly, a já věděla, že teď už nemusím mít strach. Společně to zvládneme...

Zlato, mně je to strašně líto.

•••
Ráda bych vám řekla; "hola hola, škola volá," jenže jsem tuto kapitolu začala psát až dneska(6.9.), takže škola už začala 😜. (rip všichni, love ya) Vaše Tess. <33