Definice lásky

XL. Dva světy

Náš pohled se střetl a zůstali jsme tak, zahledění do očí toho druhého, jako bychom tam hledali odpovědi na otázky, které jsme se neodvažovali vyslovit. Bylo to, jako bychom se snažili přečíst vzpomínky a city, které jsme si nikdy nepřiznali.

Byly to vůbec city?

Blížili jsme se k sobě, naše rty se téměř dotýkaly, když v tom Marko náhle ustoupil.

,,Nelo" zašeptal, ale jeho hlas zněl nejistě „myslíš, že tohle je správné? Myslíš, že to, co mezi námi je, nebo by bylo.. že by to mělo nějakou budoucnost?"

Měla jsem tebe.

Zůstala jsem zticha, zmatená jeho otázkou. Byla jsem připravena ho políbit, ne odpovídat na složité otázky, na které jsem neměla připravenou odpověď.

Měla jsem chuť, cítit jeho rty na těch mých, ale po jeho slovech ve mně vybudil pochyby. Měla jsem Dominika a chtěla jsem políbit někoho cizího. Cizího? No dobře, kamaráda, ale i tak.. nechci být jako on, nemůžu jen tak podvádět, jenže..

Jeho slova mě přiměla přemýšlet. Co jsme my dva vlastně chtěli? Byla v tom láska, nebo jen touha uniknout od reality, ve které jsme se oba cítili ztracení?

To druhé.

,,Nevím, Marko" odpověděla jsem nakonec roztřeseným hlasem.

„Ale vím, že mi na tobě záleží. A že se s tebou cítím.. jinak" v očích jsem měla odlesk slz.

,,Jinak?" zopakoval po mně s náznakem úsměvu, ale jeho oči zůstaly vážné. Doufal v dobrou odpověď.

,,Co tím myslíš?" řekl po chvilce, když jsem mu neodpovídala.

,,Myslím tím, že se s tebou cítím víc jako.. jako bych našla něco, co jsem dlouho hledala. Možná dokonce.. jako bych našla domov? Jo, zní to jako klišé, ale říkám ti to tak, jak to cítím" řekla jsem pomalu a soustředěně, vážící každé slovo.

,,Ale právě proto se tě teď ptám, kde je pro mě doma?" nevím, proč jsem se tak chovala. Byla jsem mu tak otevřená a upřímná.

Marko na mě dlouho hleděl, jeho výraz se změnil v něco, co jsem nedokázala přečíst.

,,Domov" zopakoval tiše ,,domov není místo, Nelo. Domov je tam, kde se cítíš v bezpečí. A jestli to pro tebe znamenám já?" zhluboka se nadechl, jako by se chystal na něco velkého ,,pak budu tím domovem, pokud mě necháš."

Do čeho jsem se to zamotala?

Byla to slova, která jsem potřebovala slyšet, jenže od někoho jiného. Ale věděla jsem, že to, co říká, není tak jednoduché. Domov nebyl jen o lásce nebo bezpečí. A já jsem si stále nebyla jistá ničím.

Přesto jsem se usmála a lehce ho políbila na rty.

,,Možná" zašeptala jsem ,,možná bychom to mohli zjistit spolu.. ale teď nemůžu."

,,Chápu" všimla jsem si na něm toho zklamání, co jsem způsobila.

,,Měli bychom jít" pronesla jsem, když jsem se otřásla zimou.

,,Na" začal si sundávat mikinu ,,půjč si ji, vidím, že se klepeš zimou" podal mi ji, já si ji bez váhání přetáhla přes hlavu a po obléknutí mi hned bylo tepleji. Nenápadně jsem nasála jeho vůni, zanechané v látce mikiny.

,,Děkuju" usmála jsem se na něj.

Když jsme vyšli ven, měsíc osvětloval opuštěnou ulici, po krajích chodníku byly zničené pouliční lampy, vrhající dlouhé stíny, které se táhly za námi.