Pěkná pětka

odjezd z tábora

Další díl je tu! Jak se na to cítíte? Dneska to bude dost drama. Není to pro žádné strašpytle, neberte nohy na ramena! Tahle kapitola bude trochu delší. Btw tahle knížka je dost patologická. Ne, lžu...jsem patologicky lhář. Dám sem tw a pozor bude tam tolik hrotu jako na hromoblesku.

Tw: voda, smysl života, jed, smrtelné zranění

Pov: učitelka Renata

"Sbalte si saky paky a jedeme. Mám pro vás překvapení. Cestou zpátky se stavíme do zoo!"

Pov: Ludvík

Ludvík se těšil do zoo. Seděl v autobuse vedle Vladimíra. V jednu chvíli ale autobus prudce zastavil, protože málem zajel kočku kterou honil pes. V tom prudkém zastavení to hodilo Vladimíra do Ludvikova klína a jemu to ani trochu nevadilo. Vladimirova váha mu byla i celkem příjemná. (Dokázal si Vladimírovu váhu představit na sobě i v jiných situacích.) (Myslím třeba při judu nebo karate, whats wrong with yall)

Pov: Silva

Zoo. To je naprosto skvělá příležitost jak se zbavit Vladimíra. Po únavné cestě autobusem, kde se s ní nikdo nebavil (v jednu chvili projizdlei kolem ohrady tak rekla krávy a ukazala na ně, to byla jedina chvile kdy si ji nekdo vsiml) Protože nikoho nezajímá, se Silva rozhodla najít Vladimíra. Byli u zebry. Samozřejmě, kde byl Vladimír tam byl i Ludvík a naopak. Silva se pozastavila u klece na tulene. Nebo lachtany? Silva přemýšlela jaký je mezi nimi rozdíl. Tuleni měli fousy. A lachtani taky. Wowww to se Silve fakt povedlo. Jak tak Silva přemýšlela někdo jí shodil do vody s lachtany nebo tuleni. Takhle vypadala když vylezla:

Pov: Jaan

Jaan se rozhodl že Silva bude trpět, a taky že trpěla. Obul si boty, a když stála u vody, Jaan ji tam shodil. Všichni se jí smáli. Nikdo jí nemá rád. Jaan se usmál, toto byl teprve začátek. Ale kam zmizely jeho boty? Ach jo, už zase?

Pov: Krtek

"Krt, Krt."

Pov: Vladimír

Cestou ze zoo se Silve udělalo špatně. Asi protože spolkla tuleni vodu. Celý autobus se zastavil, a Vladimír vyšel na čerstvý vzduch. Byli uprostřed ničeho, ale přesto slyšel Vladimír v dálce kohouta. "Kykyryký." A nebo "Kikirikí". Vladimír se protáhl a rozhodl se projít. Nečekal že slapne na hada. A nečekal že ho had kousne... přímo do....

Pov: Eva

Eva stala vedle svijejiciho se Vladimíra. Hele, Krtek! Řekla Eva, protože ji to přišlo jako důležitá informace. Vladimirovi se určitě moc hodila.

Pov: Ludvík

Ludvík vyběhl ven hned jak slyšel že se něco stalo. Viděl Vladimíra jak se sviji na zemi. Ten had ho kousl přímo do krku. Ludvíkův první reflex byl vrhnout se za ním na zem a začít jed z rány vysávat. Spoustu lidí se ho snažilo od Vladimíra odtrhnout, ale Ludvík byl svalnaté zvíře, takže s tím měli celkem problém. Všechno se to seběhlo tak rychle. Vladimirovi se ulevilo a Ludvíka ani nezajimalo jestli se mu jed dostane do těla. Spolknul ho i s troškou Vladimírovy krve. Co ale nevěděl, bylo jakou cenou za tento hrdinský čin zaplatí. Po pár minutách, kdy ještě seděl po boku Vladimira který teď už v klidu oddechoval a snažil se uklidnit z šoku, se Ludvikovi stalo něco co ovlivnilo celý jeho život. Jed začal v jeho vypracovaném těle působit jinak. Nezabil ho, ale zabil jeho chloubu. Sval na pravé ruce. Propadl se a místo jeho svalnate paže zbyla průměrná středoškolská ruka. Ludvíkovi se svět začal hroutit před očima. Vladimír si všiml Ludvikova breakdownu a snažil se ho ukonejšit. Ludvík si položil hlavu do jeho klína a nechal Vladimíra pohravat si s jeho vlasy zatímco jeho oči produkovaly niagarske vodopády.

Pov: Vladimír

Vladimír se cítil zoufale. Byl vděčný že mu Ludvík zachránil život. Chtěl mu poděkovat což se nestavalo moc často. Vladimír bral lidi jako experimenty a laboratornímu pokusu taky za reakci neděkujete. Znamenalo to snad ze už Ludvík nebyl pokus? Vladimír si přál aby Ludvikovi mohl říct, že i bez svalů má osobnost, ale to nebyla pravda. Jediná Ludvikova osobnost byly svaly. Vladimír si nedokázal představit jaká ztráta to musela být. Držel Ludvíka zatímco mu Ludvík svými slzami máčel kalhoty. Vladimír neuměl mluvit s lidmi. Uměl mluvit s experimenty, ale ten se před ním během pár okamžiků v člověka proměnil. Najednou tu byl před ním. Zranitelný. Kdyby to byl experiment, Vladimír by jeho zranitelnosti hned využil. Přece jen je to to čeho se snaží dosáhnout při každém experimentu. Ne teď. Teď si připadal jako by mu u nohou leželo něco tak cenného, že byl odhodlaný to za každou cenu chránit.

Pov: Ludvík

Ludvík byl z toho všeho tak v šoku, že si ani nepamatuje kdy nastoupil do autobusu. Všechno byly jen mžiky. Sedí v autobuse. Únava. Vyčerpání. Vladimír. Jeho hlava na Vladimírově rameni. Tma. Sen. Svaly. Probuzení. Najednou svaly nejsou. Slzy. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimírova slova. Ta milá a hřejivá slova. Jistota. Naděje. Vladimír. Vladimirovy rty na těch jeho. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Ludvík si to jméno opakoval jako mantru. Na rtech stále cítil teplo. Zvedl oči a podíval se do Vladimirovych modrých očí. Ty oči. Dokud bude mít v životě tyhle oči, má smysl ho žít. Na svalech nezáleží. Jediné na čem teď záleželo byl Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír. Vladimír.

Wow tak to jsem nečekala. Upřímně to nemělo dojít tak daleko, že by Ludvík přišel o svaly, ale things happen a můj mozek se rozhodl udělat pořádná drama. Jinak máme druhý psychoego kiss 🩷🥳🥰   A uvědomujou si city, to je taky úspěch. Takže overall vlastně dost dobrá kapitola. Možná taky proto že jsem nechala asi polovinu psát spolužačku, a ona má skrytý talent. Doufám že se vám kapitola líbila, příště už to bude snad klidnější. Nebo ne. To neví nikdo, ani já ne. Zatím užívejte života, Ádioooooooos.