Padám. Doslova. Padám na kolena přímo před ní a celou dobu se jí dívám do očí. Jsou nádherné průzračné světle modré, bělmo má zarudlé od pláče, ale to jim na kráse neubírá. Jsou pro mě jako magnet a nemůžu od nich odtrhnout zrak. Vypadá stejně v tranzu jako já, vůbec nevím, co se to děje. Natáhnu k ní ruce a sevřu ji v náručí. Ve chvíli, kdy se dotknu svou rukou kousku její holé kůže na krku, cítím všechnu její bolest. A taky cítím nával energie. Jak je to možný? Jak je možný, že se do ní dokážu vcítit teď, když jsem jen člověk? Držím ji pevně, dokud její vzlyky neustanou, pohladím ji po vlasech a nevědomky k nim přičichnu. Všechno na ní mě přitahuje. Cítím vnitřní klid a zároveň něco jako žár. Jsem z toho docela nesvůj, protože nic z toho nechápu a ta intenzita je sotva snesitelná. Takhle se cítím poprvé za svoji existenci. Povolím sevření a podívám se jí do tváře. Je vážně nádherná. Proč jsem za ní, sakra, nešel už dávno? Se zájmem si mě také prohlíží a na tvářích se jí střídají emoce, dokud tam nezůstane jen překvapení a asi i trochu zděšení.
„Jak jste se sem dostal, pane Serway?" zeptá se mě. Do háje, asi není úplně ideální doba ji vyprávět, že ji několik dní sleduju, jak nějakej ubožák. Zároveň mě potěší, že si pamatuje mé jméno. Ale vážně nevím, co jí mám odpovědět, tak to zkusím trochu odlehčit.
„Normálně, dveřma." Usměju se a ona se na mě zadívá, jak kdyby mi narostla druhá hlava. Zase se topím v těch jejích očích a nedokážu vymyslet pořádnou odpověď na její otázku. Stejně mám pocit, že by prokoukla jakoukoli mojí lež.
„Šel jsem zrovna kolem z jedné, řekněme, ne zrovna příjemné večeře, když jsem viděl, jak klesáte k zemi."
„V půl4 ráno? Kolem nemocnice?" Zeptá se mě a dál mě propaluje tím pohledem.
„Ano, skoro denně běhám po této cestě kolem lesa. A vážně jsem si potřeboval pročistit hlavu, takže mě nohy donesly sem a zbytek už víte." Usměju se na ní. Lehce kývne a dál se na mě dívá a já bezmyšlenkovitě zvedám ruku, položím ji na její tvář a palcem ji otřu slzy. A zase mnou projede nával jejích emocí a že je to divokej koktejl. Nejistota, trocha strachu, ale zároveň i důvěry a bezpečí, překvapení, stud a velmi silný zármutek a bolest. Když ji palcem přejedu po tváři dolů... Do prdele! Letmo jsem se dotkl jejího rtu a mám pocit, že mnou projel blesk. Od ní cítím vzrušení následované šokem, a to ji probouzí z tranzu a uhýbá mému doteku ve stejnou chvíli, kdy už to sám přestávám zvládat. Ozve se pípání.
„Někdo z pacientů zvoní, musím tam a vy tu vážně nemáte, co dělat." Řekne, vystřelí z pokoje a cestou si utírá zbytky slz. A já tam jen stojím, ani jsem se nestihl zeptat, jak se jmenuje. Rozhoduju se, jestli odtud odejít, nebo na ní počkat na chodbě.
ČTEŠ
Living Death/CZ/česky
Romance„Tak kam mě vezmeš? Nahoru nebo dolů?" Zeptá se a opět jí na tváři hraje úsměv. „Kam bys chtěla?" Zeptám se jí. „Klidně bych zůstala s tebou, jsi docela sympaťák a navíc sexy." Začnu se smát, naposled jsem slyšel vlastní smích právě s ní. Kéž by tak...
