Living Death/CZ/česky

41. Stella

Už je to skoro měsíc, co Nat zemřela a já s ní. Poslední rok už jsem byla stejně polomrtvá jako ona a věděla jsem, co přijde, ale i tak vás na ten pohled a ta finální slova od lékaře nic nepřipraví. Prodala bych duši ďáblu, jen abych to mohla být já a ne ona.

Nejspíš už jsem se zbláznila, ale i tuhle variantu už jsem zkoušela. Kdyby někdo prohledal mou historii ve vyhledávači, nejspíš by mě zavřeli rovnou mezi čtyři polstrované stěny a zamkli za mnou dveře.

Zkusila jsem všechno. Volala jsem o pomoc Boha a nakonec i Ďábla, ale ani jeden mi nepomohl. Moje bolest se nezmenšovala a mojí holčičku nikdo z nich nezachránil. Cítila jsem se nenáviděná Bohem. Jak mi to mohl udělat, když já mu celý život věřila. Jak mohl dopustit, aby Natyin vrah svobodně chodil dál po téhle zemi. V mém okolí! Ztratila jsem svoji víru, stejně jako sama sebe, stejně jako Nat.

V den, kdy zemřela se krev v mých žilách přeměnila z bolesti na čirou nenávist. Nedokázala jsem přijmout fakt, že už tu se mnou nebude. Nenáviděla jsem tenhle svět za to, že bere takové hodné lidi a ti zlí si mohou dělat, co chtějí a nikdo je nepotrestá. Jako kdyby žádná spravedlnost neexistovala. Odhodlala jsem se tedy k plánu, který už mi delší dobu procházel hlavou. Jen jsem netušila, zda budu mít někdy dost sil, ho uskutečnit. Vím, že když to udělám, zatratím svou duši. Nebo možná ne, kdyby Bůh existoval, tohle by nedopustil, ne mně, ne mojí holčičce, takže už nemusím věřit ani tomu, že tím ublížím svojí duši. Navíc v pekle už dávno jsem, horší už to být nemůže.

Nechala jsem se zaměstnat v domě lidského ďábla Darella Morrise. To on stvořil to mladé monstrum, které zabilo mou dceru a pak ho pomocí svých špinavých známostí a peněz dostal ze všeho ven. Myslela jsem, že bude těžké tam pracovat, ale jak jsem věděla, že se pomstím, šlo mi to divadýlko samo.

Během pár šichet jsem zjistila, jací jsou zaměstnanci, jací jsou Morrisovi a jaký denní režim má ten mladý zloděj životů. Potřebovala jsem si udělat hezké jméno a vizitku před ostatními, a to se mi povedlo. Nepotřebovala jsem k tomu ani měsíc, jako bych pro tuhle pomstu byla stvořená.

Konečně přišel čas, kdy to všechno uskutečním. Seděla jsem doma a přehrávala si v hlavě svůj plán. Držela jsem v ruce zbraň, která za pár hodin vykoná spravedlnost, která nebyla uskutečněna. Mírně se mi klepaly ruce, pořád jsem nevěděla, jestli to skutečně dokážu. Představovat si, že někomu vezmete život je jiné, než to skutečně udělat. V hlavě jsem si procházela, jak se se zbraní zachází a několikrát jsem ji zkontrolovala. Vše bylo připravené. Vše kromě mě. I když jsem Boha zatratila, někde v hloubi jsem doufala, že mě někdo, nebo něco od toho všeho zachrání a já nebudu muset tuhle hroznou věc udělat, že ta bolest přejde a Nat se tu nějakým zázrakem objeví. Ale stále nic takového nepřicházelo. S každým dalším dnem jsem přestávala cítit její vůni a její přítomnost. Nechtěla jsem zapomenout jaké to bylo, a proto až uskutečním svůj plán, půjdu za ní.

Najednou se ozval zvonek od domovních dveří. Kdo to je? Nikoho nečekám. Rychle jsem strčila zbraň v obýváku do jedné z dekoračních misek a šla otevřít.

Byla to Thea. Do háje, jí jsem tu nečekala, kdybych jí víc odepisovala, možná by tu teď nestála, co když to na mě pozná? Musím sehrát ještě jedno divadlo navíc.

„Ahoj" řeknu co nejpřívětivěji, jak momentálně dokážu. „nečekala jsem návštěvu a mám tu vážně svinčík." Musím ji nějakým zázrakem přesvědčit, aby šla domů.

„Promiň, nechtěla jsem tě rušit.." odpoví mi a v očích má bolest. Nesnáším se za to, jak se chovám, byla jedinou osobou, která tu po celou dobu se mnou byla. Dokonce zahodila celý svůj život, přestěhovala se a změnila práci kvůli mojí holčičce.