Velmi chlípné vztahy

Zpátky doma...

 Když si chvíli myslel, že ho miluje, byl šťastný, ale teď tu myšlenku jedním tahem zavrhl. Nenáviděl toho upíra za sebou. Nenáviděl tu bolest. Bylo mu zle.
"Pomoc..." zašeptal, než mu z nějakého důvodu zablikalo vědomí a on se ztratil v temnotě.

"...Jsi pedofil, víš?"

"Však ty taky. Klidně si tohle dítě nechej. Je příliš slabý."

"Díky," ozval se hlas, ve kterém probouzející se Netheriel poznal Tristiana. Nedokázal se pohnout ani otevřít oči. Přesto Tristianovy ruce bezpečně poznal, když ho vzal do náruče. Po chvilce už ucítil studený vzduch a vítr. Připadal si prázdný jako skořápka rozbitá kladivem. Brzy jej Tristian položil na poměrně tvrdou a jako vždycky neustlanou postel a posadil se vedle něj. Pak byl konečně schopný otevřít oči a pohlédnout na něj.

"Dobré ráno, Netherieli," špitl anděl a uhnul před ním pohledem. Netheriel se nemusel rozhlížet, aby věděl, kde je. Tohle byl pokoj od Lu. Ale Tristian ho zaujal; vypadal smutnější než kdy jindy.

"Stalo se něco?" zeptal se hloupě. Zdálo se, že mu Assar vygumoval mozek, protože se nemohl pořádně probrat.

"Jestli se něco stalo? Ne, vůbec nic. Jen jsem tě tam nechal bez dozoru."

"Za to přece nemůžeš, chtěl jsem to tak," odporoval Netheriel a posadil se, ale zatmělo se mu před očima a málem znovu ztratil vědomí. Tristian ho chytil do náruče a andílkovi se z očí začaly kutálet slzy. Navíc byl na sebe naštvaný. Brečel nějak moc často.

"Je to moje chyba... Myslel jsem, že... Proč mi to udělal?" zeptal se vzlykavě. Nechápal to. Většinou každého svého partnera dokonale odhadl, ale u Assara se o to pořádně ani nepokusil. A pak to dopadlo takhle... Nikdo jiný než on sám za jeho utrpení nemůže.

"Protože je to hajzl," procedil Tristian mezi zuby. Netheriel byl tím výrazem tak překvapený, že zapomněl brečet. Takhle Tristiana ještě nikdy neslyšel mluvit a i Lu, které si doteď nikdo nevšiml, se zachichotala.

"Ne, že bych věděla, co ti přesně provedl... Ale on není sadistický. Je temný, zlomyslný... Ale sadistický ne," vysvětlila, zatímco se pohupovala na své židli u počítače. Netheriel by chtěl o Assarovi přemýšlet, ale vlastně nevěděl, jak na to. Začalo mu docházet, že o něm se nedá smýšlet jako o obyčejném tvoru, jakými byli všichni ostatní, které kdy potkal... Assar byl něco víc. Možná by tomu Lu mohla rozumět, ale Netheriel si uvědomil, že vlastně ani neví, na co by se chtěl zeptat.

"Bolí upíří kousnutí?" zaptal se nakonec a imaginárně se praštil za tu hloupost, kterou zase vypustil z pusy.

"To není otázka, na kterou by se dalo odpovědět," povzdechl si Tristian, zatímco Netheriela hladil po vláscích.

"Tak mu to předveď, Tristane," ušklíbla se Lu ze své židle a starší anděl jako by zkameněl. Najednou měl tvrdý výraz a visel pohledem na dívce či chlapci či prostě Lu. Netheriel vykulil oči.

"Jak jako? Tristian přece není upír! Nemůže být zároveň andělem i upírem..." namítl. Byl zvědavý. Jedno z Tristianových tajemství se blížilo odhalení.

"Lu!" přerušil ji ale Tristian, sotva stihla otevřít pusu. "Nech Přízrak spát a nedělej mi naschvály," poručil si. Lucka mlčela. I úsměv se z jejích rtů vytratil.

"Promiň," špitla nakonec. Netheriel se povzdechl. Za tu chvilku co tady ležel, se v ní vystřídaly obě osobnosti. Přízrak i brouček Aoki. Vlastně mu Aokiho bylo líto. Považoval ho za svého nejlepšího kamaráda, neustále ho plísnil za jeho naivitu, a najednou už se k němu nemohl dostat, protože brouček se už od Lu nedokázal oddělit. Škoda. Chtěl by ho obejmout... Ale dívčího těla by se nikdy ani nedotkl.

"Odpočiň si, Netherieli, nechám ti svou postel," špitla Lu a obrátila se zase zpátky k počítači. Tristian Netheriela lehce hladil ve vlasech a to ho ukolébalo k lehkému spánku. Když se ráno probudil, Lu už byla nejspíš ve škole a Tristian podřimoval opřený o stěnu a přikrytý dekou. Pousmál se. To musela udělat Lu, aby mu nebyla zima. I když spolu už nějakou dobu nechodili, pořád se o sebe starali. Nechtěl se pohnout, aby ho neprobudil, protože mu připadal roztomilý. Přestože byl úplně nehybný, Tristian se do pár minut probral.

"Já tě nechtěl vzbudit," prohlásil hned Netheriel, když na něm Tristian spočinul pohledem. Ten nejdřív zívl a pak se zasmál.

"Nejsem submisivní jako ty, pro tohle mám vypracovaný smysl... Působilo by to hloupě, kdyby se ten dominantní probouzel jako druhý, což se vlastně teď stalo," vysvětlil mu to s úsměvem. Netheriel to nechápal, ale trochu logiky v tom bylo. Málokdo spal déle než on.

"Pořád tě to bolí?" zeptal se Tristian a Netheriel sebou trhl. Takže věděl, že mu Assar ublížil. Pokusil se protáhnout se, aby zjistil odpověď, a sykl bolestí, takže odpovídat nakonec vůbec nemusel. Jeho ochránce si povzdechl.

"Nedělej si starosti, trochu si odpočinu a budu v pořádku," pokusil se ho Netheriel uklidnit. Starší andílek z něj poodhrnul deku a pohladil jej po noze na místě, kde měl roztrhanou červenou punčošku.

"Buď rád, že ti roztrhal jen oblečení a ne i tebe samotného," povzdechl si.

"O tom by se dalo pochybovat," pokrčil Netheriel rameny, ale vlastně už byl se svým stavem spokojený, nebylo to tak zlé, jak to mohlo být. K něčemu ty jeho ztráty vědomí nakonec možná jsou... Tristian se na něj vážně zadíval.

"Byl až tak hrubý?"

"Ano," špitl Netheriel. Vyvolávalo mu to všechny ty škaredé vzpomínky, ale dokázal se vzpamatovat. "Ale už jsem na tom byl kolikrát i hůř, tohle taky zvládnu," pokusil se usmát. Tristiana samozřejmě nerozveselil, ten se akorát tvářil jako hromada neštěstí, dokonce si krátce přitiskl k tváři deku. Nejspíš mu Lu chyběla... Ale na tom už nikdo nic nezmění.

"Jestli ho nechceš potkat a chceš se zotavit, tak bys neměl vycházet z tohohle pokoje," poradil mu vážným tónem, ale přesto smutně tichým hlasem.

"On sem nepřijde?" zeptal se Netheriel. Vlastně věděl, že ne. Tohle místo příliš připomínalo Lucianu. Tristian se tady držel, ale Assar se snažil být co nejdál. Tristian zavrtěl hlavou, aby mu jeho myšlenky potvrdil.

"Jestli chceš, budu tu s tebou," nabídl mu mile.

"Díky," špitl Netheriel. Chtěl by ho za odměnu políbit... Ale došlo mu, že pro Tristiana by to bylo spíš za trest. Určitě ho nechce. Není totiž dívka. Není Luciana. Lehl si do postele a zachumlal se do deky. Najednou mu byla zima.

"Andílku, proč jsi tak smutný?"
Netheriel neodpověděl.
"Proč si takový?"
Žádná odpověď.
"Dobře, nechám tě odpočívat," povzdechl si Tristian a zmizel oknem, jen za ním zašustila pírka na jeho jediném černém křídle.

Netheriel se donutil nebrečet. Zase byl prázdný. Smutný. Sám. Nakonec usnul..