Velmi chlípné vztahy

Odhodlání

 „Budeš tu přespávat?" zeptal se, aby změnil téma, a Lu nerozhodně pokrčila rameny.

„Nejspíš," odpověděla, „proč? Chtěl bys vidět Aokiho? Poslední dobou se dost trápí, myslím, že bys mu mohl pomoct."

„To by vážně šlo?" vykulil andílek oči. Lu si získala jeho plnou pozornost. Byl přesvědčený, že broučka už v tomhle světě nikdy neuvidí... Potřeboval ho vidět, promluvit si s ním, načerpat trochu elánu a úsměvu.

„No, bude ho to stát dost sil, ale pokud mu to pomůže, pak to nejspíš stojí za to," pokrčila Lu znovu rameny. Vypnula počítač a ještě zkontrolovala dům, jestli všichni spí, aby nikoho nevyděsila a nedostala se do slepé uličky při vysvětlování kdo ví čeho. Pak došla k Netherielovi a posadila se vedle něj na pohovku. Anděl se neodvažoval ani pohnout, tenhle tvor byl tak zvláštní... Objevila se kolem ní slabá namodralá záře a v tu chvíli už to nebyla Lu; vedle Netheriela seděl Aoki, červenal se a hleděl do země. Netherielovi poskočilo srdce. Konečně zase vidí svého broučka.

„Aoki," hlesl mile. Vílí chlapec na něj skoro překvapeně pohlédl a hned se zase snažil vypadat klidně, jenže hvězdičky v jeho očích se třásly.

„Ty jsi na mě nezapomněl? To se divím," špitl pesimisticky a schoval si ruce do rukávů své černé košile. Anděl si pamatoval, že tenhle kus oblečení má od nenáviděné upírky, která sice dělala Aokimu ze života peklo, ale taky vytáhla Netheriela z pekla. Byla její zásluha, že se setkali a spřátelili.

„Ale Aoki, nikdy bych na tebe nezapomněl," ujistil ho Netheriel a pokusil se ho pohladit po rameni, ale brouček ucukl, jako by jeho ruka pálila.

„Nesnaž se na mě sahat, stejně vím, že ti jde jen o jedno," sykl chlapec a Netheriel si všiml, že mu v očích stojí slzy. Co se stalo? Ublížil mu někdo, proč je tak nedůvěřivý a smutný? Je možné, že věděl o tom, jak se choval? Že se stal palácovým zvířátkem úchylného upíra? Z té myšlenky jej polil studený pot, měl výčitky svědomí.

„Aoki, stalo se něco?"

„Ještě se ptej."

„Ale já... Ty snad nemáš radost, že jsem tě chtěl vidět?"

„Nelži, byl to můj nápad," vzlykl Aoki a setřel si slzy z očí rukávem. Tak uraženého ho Netheriel snad ještě nikdy neviděl a nevěděl proto, jak se má zachovat.

„Byl to přece nápad Lu," namítl. Pořád je od sebe viděl oddělené stejně jako všichni ostatní, ale tahle představa je od reality celkem daleko. Trvalo by to ale příliš dlouho, kdybych se to pokusila vysvětlit...

„Někdo takový neexistuje," šeptl Aoki a objal si kolena pod bradou. Netheriela tím dokonale zmátl.

„To bys mi měl vysvětlit," zamračil se nechápavě. Aoki si povzdechl a ledové vlásky mu popadaly do očí.

„Sám to nezvládnu," špitl, aniž by se na anděla podíval. Netheriela to dost mrzelo. Aoki to sám měl tak těžké a on ho přitom ještě zrazoval...

„Promiň mi to, Aoki," omluvil se a doufal, že to alespoň trochu pomůže, protože neměl žádný nápad, co víc by mohl pro broučka udělat. Aoki si setřel z tváří další várku slz a pohlédl na andílka. Oči mu sice zářily, ale bylo v nich něco tak smutného, až Netheriela bolelo srdce.

„Já už budu muset zmizet," řekl. Netheriel se skoro lekl, neuvědomil si, že by tohle setkání mohlo být až tak prchavé. Potřeboval víc času, chtěl si s ním promluvit, rozveselit ho. Nemohl jej přece nechat v tomhle stavu!

„Nechoď," pokusil se jej zastavit. Nechtěl, aby se rozešli v tam smutné atmosféře. Nechtěl, aby se Aoki trápil.

„Já musím... Jen bych si přál, aby sis uchoval svou hrdost, protože se stejně o všem dozvím," prosil jej Aoki. V tu chvíli už z něj tryskala černá záře a zbylo po něm jen bezvládné tělo Lu. Netheriel chvíli přemýšlel a zpracovával si v hlavě rozhovor. Došel k závěru, že nebude už ani utíkat, ani poslouchat. Zvedl se a vyletěl z okna ven; chtěl si promluvit s Assarem o jejich vztahu, dá-li se tomu tak říkat. Věděl, že to nebude lehké, ale musel se alespoň pokusit, pokud jej měl spasit vílí chlapec.

Zatímco letěl, slunce zapadlo. Vlastně ani nevěděl směr, jen doufal, že Assar si jej sám najde a nenechá jej bloudit. Když mu už došel dech, snesl se do setmělé uličky a opřel se o zeď. Nebyl zvyklý na dlouhé lety, v pekle měl k tomu sotva kdy příležitost. Ale nebyl bláhový? Vždyť stejně nemá šanci svého upíra najít...

„Ale ale, bratříčkovo zvířátko," ozvalo se vedle něj ani ne za minutu. Byl až tak nápadný? Jasné vyjadřování Julianne – přeslazené, přeslazené, přeslazené.

„Dobrý večer," pozdravil a pokusil se usmát. Měl celkem štěstí, věděl, že ona ho k Assarovi dovede, proto jí nemohl dát facku, kterou jí dlužil od minula. Julianne se usmála.

„Copak tu děláš tak sám?"

„Hledám tě," pokusil se Netheriel i přes svou nervozitu usmát. Julianne se k němu přitočila a pohladila jej po krku.

„Proč bych tě měla chtít potkat, když jsi tak zlobil, hm?" zavrněla. Netheriel se donutil nezměnit výraz a neuhnout.

„Udělal jsem chybu," uznal. „Ale chtěl bych si nějak zasloužit druhou šanci. Můžeš mi pomoct?"

„On tě vyhodil?" povytáhla Julianne překvapeně své světlé obočí, ale bylo na ní znát, že se snaží skrýt pobavení situací, ve které se Netheriel nacházel. Její slova anděla zraňovala, ale nepřiznával si to, jen krátce přikývl.

„Potom by ses od něj měl držet dál," poradila mu Julianne.

„Ale já bych si s ním chtěl opravdu promluvit," prosil dál Netheriel.

„Rozhodnutí čistokrevných je absolutní. Měl bys být rád, že tě rovnou nezabil," prohlásila upírka a její tón se v mžiku nějakým záhadným kouzlem změnil ze sladkého na čistokrevně důležitý. Netheriel se pod jejím pohledem zachvěl, ale neuhnul a i když neměl odvahu protestovat, prosil ji alespoň očima.
„Jsi sladký, zlatíčko," zavrněla Julianne a než stihl Netheriel uhnout, políbila ho. Dotek jejích rtů ale nebyl příjemný, jen chladný a příliš sametový na to, aby se Netherielovi mohl líbit...

„To nemuselo být," poznamenal a zuby nehty si držel neutrální výraz, nechtěl ji urazit.

„Byla to platba za to, že tě k bráškovi vezmu," pokrčila upírka rameny. Netheriel se zaradoval. Takže mu pomůže!

„Jen tě tentokrát nebude nikdo zachraňovat, Tristiana si nechám u sebe. Pojď," vzala Julianne andílka za ruku a přemístila se s ním do zahrad Assarova paláce. Vypadalo to tam stejně jako vždy, tajemně, jako by se tma i mlha plazily cestičkami z písku a černé růže měkce dokreslovaly celý obraz krásy. Netheriel se cítil doma.

„Děkuji," usmál se na upírku vděčně.

„Hodně štěstí, budeš ho potřebovat. A neumírej," špitla Julianne a nechala jej stát v zahradách samotného. Sama se nejspíš bála Assarovy reakce, i když byla jeho mladší sestra, v jejích žilách proudila stejně čistá krev. Netheriel najednou nevěděl, co dělat. Teď, když byl Assarovi blíž, cítil jeho moc a začínal se bát. Brzy jej uviděl, jak sedí na lavičce mezi černými růžemi.