Velmi chlípné vztahy

Prodán do pekla

 Když otevřel oči, byl v místnosti sám. Připadal si po včerejším pláči o něco lehčí, a tak byl schopný vstát a vydat se na průzkum sídla. Chtěl se dostat ven, připadal si, že mu ta všudypřítomná bílá barva už leze na mozek. Do nebe by se asi určitě nehodil.

Problém byl, že cestu ven nemohl najít. Čekal, že tohle sídlo bude mít nějaké rozumné rozměry nebo alespoň okna, ale nebylo tomu tak. Co jiného taky mohl čekat u čistokrevné... Brzy se rozběhl, snažil se před tou bílu utéct, ale pronásledovala jej, kam se hnul, bila do očí a jasně mu dávala najevo, že on je špína v tomto krásném domě. Černý flek.

Najednou jej něco chytilo. Obtočily se okolo něj ruce, přitisklo se na něj ženské tělo... Pak mu to došlo. Julianne.

„Pšt, uklidni se, andílku," zašeptala mu do ouška a když se přestal bránit, pustila jej. Netheriel zhluboka oddechoval, aby se uklidnil a přestal panikařit, když k tomu vlastně neměl důvod.

„Takhle mě děsit," oddechl si anděl a polkl. „Promiň, lekl jsem se..."

„Proč jsi tak vyděšený?" zeptala se Julianne. Zase měla ten starostlivý výraz ve tváři. Netheriel se vůči ní cítil provinile, ale zároveň se mu hodně nelíbila myšlenka, že by jej ve svém domě měla hostit žena, byť upírka.

„To je tou bílou všude kolem," přiznal se. „Nejsem na ni zvyklý. V mém domovském světě je bílé málo a v pekle, kde jsem dlouho žil, není vůbec nic bílého."

„Ah, tvůj svět má peklo? Něco jsem o něm četla, ale většinou jen lidské fantazie. Povíš mi něco o něm ty sám?" požádala jej Julianne mile a byl na ní znát zájem, ale Netheriel na to nechtěl myslet, natož o tom vyprávět. Julianne si smutně povzdechla a pokrčila rameny.

„Takže předpokládám, že už chceš pryč," poznamenala.

„Chci," přikývl Netheriel. Od té chvíle už bylo ticho. Julianne ho vzala za ruku a přemístila se s ním. Netheriel nejdřív neviděl vůbec nic, ale pak se rozkoukal a uvědomil si, že jej upírka nejspíš prodala. Tohle místo byl totiž dozajista černý palác, Assarovo sídlo. Vyděšeně se na ni ohlédl, chtěl vysvětlení, ujištění, že není jen děvka a předmět obchodu, ale upírka si jej nevšímala a prostě zmizela.

Netheriel se rozběhl k oknu, ale to nešlo otevřít. Co to udělal? Jak to, že byl tak důvěřivý a nechal se přivést zpátky sem? Co když ho Tristian bude muset zase zachraňovat a stane se mu něco vážnějšího než posledně? Byl v pasti. Zavřený v krásné, ale černé kleci, ze které nebylo úniku. Povzdechl si. Tohle místo je peklem tohoto světa. Opět si cenu bude muset vydobýt jako děvka... Párkrát se zhluboka nadechl a sáhl po kartáči na vlasy, který pro něj byl připravený stejně jako posledně. Pročesávání jeho černých vlásků jej dokázalo uklidnit a připravit se na nezvratný osud. Tentokrát si Assara všiml hned, jakmile se objevil. Otočil se na něj a odložil kartáč zpátky na stolek.

„Nevypadáš vyděšeně," poznamenal upír s klidným hlasem a kamenným výrazem, který mu ovšem nijak neubíral na jeho oslnivé kráse.

„Asi už jsem si zvykl," pokrčil Netheriel rameny. Obvykle by svého pána hned přivítal, aby si zasloužil jeho pozornost, ale v tomhle světě prostě žádného pána mít nechtěl. Vzpomněl si na broučka Aokiho navždy uvězněného v jednom těle s Přízrakem a najednou mu bylo smutno. Aoki by se na něj zlobil, kdyby věděl, že ze sebe zase bude dělat děvku, i když nedobrovolně. Vlastně to bylo lepší, než kdyby si Assar vybral za děvku třeba právě Aokiho.

„Ne, Netherieli... Nepotřebuji nikoho jiného, než jsi ty, ani Aokiho," ozval se Assar. Takže mu četl myšlenky... To ale nebylo u jeho pánů nijak vzácné.