Velmi chlípné vztahy

Fight

"Já na ni nemyslím," zasyčel. "Nikdy jsem na ni nemyslel. Byla na to příliš ubohá."
Netheriel na něj jen hleděl. Zaprvé nechápal, jak se Assar může pohybovat tak rychle, že jej nejde vidět, a pak jej taky překvapil jeho náhlý vztek. Zase začínal mít strach, že přijde o křídla.

"Chápu," špitl podřízeně, vyděšeně. Assar chvíli pozoroval jeho nejistý výraz, pak se přiblížil k jeho krku, tak mučivě blízko... Netheriel nejdřív zpanikařil, ale pak se dokázal uklidnit, věděl totiž, že strach lovce vždycky jen provokuje.
"Baví tě hodně mě děsit?" zeptal se s povytaženým obočím. V duchu si opakoval, že je bezpečnější být bezhlavě odvážný až drzý, než se bát a tím provokovat instinkty predátora.

"Proč myslíš, že tě chci jen děsit? Třeba mám chuť na tvou krev," špitl Assar. Netheriel ucítil dotek jeho rtů na svém krku. Rozechvělo jej to.

"Prosím... Nech toho," poprosil jej vážným tónem. Nemohl se pohnout. Celým jeho tělem procházely zvláštní vlny, cítil se, jako by jeho vlastní tělo chtělo být pokousáno tímhle nádherným upírem, přestože by to byl dozajista jeho konec.

"Ani bys to teď necítil," povzdechl si Assar tiše. Netheriel se začal chvět a poddávat se tomu pocitu. Pokud to byla cena za Assarovu blízkost, tak prosím, dobrou chuť.

"A přežil bych to?" zkusil se zeptat, ale uvědomoval si, jak je naivní. Nevěřil, že by ho Assar chtěl zabít. Už si začínal představovat, jak by vypadal jako upír, kdyby jeho vlasy byly bílé a oči rudé... Ovšem nelíbila se mu představa, že by měl být chladný jako led.

Assar mlčel a téměř se nehýbal. Zdálo se, jako by si chtěl plnými doušky užít tu chvíli, kdy zanoří tesáky do Netherielova roztomilého krku... Jenže najednou se ozvala tupá ráda a andílek byl volný. Rychle se posadil, aby se podíval, co se to vlastně stalo, a zjistil, že Assar se bez větších potíží brání útokům tmavého vlka. Netheriel ještě nikdy vlka neviděl a byl zmatený. Co mohlo takové zvíře chtít v patře Assarova černého paláce? Pak si všiml, že má na čele stejnou korunku, jakou vždycky nosil Tristian.

"Dělej, vstávej a uleť co nejdál!" obrátil na něj vlk na sekundu hlavu, než se zase vrhl do útoku. To už si mohl být Netheriel jistý podle hlasu. Tohle zvíře je Tristian! Chvíli sledoval boj, nevěděl, komu vlastně fandí, ale pak se vzpamatoval a i když si myslel, že k tomu nemá důvod, rozhodl se Tristiana poslechnout. Vyletěl oknem do noci... Chtěl by se ohlédnout, myslel na Assara i na Tristiana, ale letěl bez cíle dál a dál. Byl zmatený. Assar ho chtěl proměnit. Tristian byl vlk. Kam se to zase dostal?!

Letěl dlouho, příliš dlouho na to, aby to vydržel. Snesl se kamsi do lesa nebo parku, kde si sedl na lavičku. Přemýšlel, co teď, co dál. Cítil se zrazený, nechtěl se vrátit vůbec k nikomu, koho znal. Jak by tady měl žít? Schoulil se do sebe a nechal si po tvářích téct slzy. Byla mu zima ostatně jako vždy v tomhle světě. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale pak se před ním objevil zářivě modrý obrys postavy, vzal ho za ruku a přemístil k Lu do pokoje. Aniž by se staral, proč se tomu zjevení nebránil nebo jestli je někdo poblíž, zhroutil se na postel.

Vzbudil se, ani nevěděl, kdy. Na posteli u něj seděla Lu.

"Co se stalo? Povíš mi to?" zeptala se, když si všimla, že otevřel oči. Netherielovi se nechtělo hýbat, natož mluvit. Po chvíli se ale rozhodl, že se jí svěří, protože ona by stejně všechno zjistila nějakým záhadným způsobem sama. A kdo jiný by mu to mohl vysvětlit?

"Assar mě málem kousl," špitl. Chtěl začít od začátku.

"Kdyby tě opravdu chtěl kousnout, udělal by to už dávno a ani by sis toho nevšiml, dokud bys neumřel. Ale ty jsi v pořádku, takže to znamená, že vůči tomuhle jsi celkem v bezpečí," pokrčila dívka rameny. Netheriel věděl, že má pravdu. Proč ho ale Assar tak strašil?
"Jak ses od něj dostal? Myslela jsem, že už tě neuvidím, když si pro tebe přišel až sem."

Netheriel ztěžka polkl.
" Tristian... Tristian je vlk..," dostal ze sebe. Jako by se tím slovem dusil, nedokázal mluvit se svou obvyklou jistotou. Přišlo mu to příliš nemožné. Vlk je jen zvíře. A Tristian přece nemůže být zvíře! Lu se navzdory jeho ne zrovna pozitivním pocitům zasmála.

"Zdá se, že ti konečně začal věřit, když ti tuhle podobu ukázal," řekla povzbudivě, ale vystrašenému andílkovi to tak pořád nepřipadalo. Lu jej chvíli pozorovala, pak se zvedla a kopla do vypínače svého PC.
"Předpokládám, že se nebudeš chtít k Assarovi hned tak vrátit, takže tě tady budu chránit. Ani Tristian nepřijde, pokud si to nebudeš přát," prohodila ještě přes rameno. To andílka konečně alespoň trochu uklidnilo, takže si lehl pohodlněji a přetáhl přes sebe peřinu. Neviděl důvod, proč té smíšenině postav nevěřit, takže se uvolnil a nechal si to vše procházet hlavou. Po chvíli zjistil, že se mu z očí zase kutálejí slzy, a tak se otočil ke zdi, aby si toho Lu nevšimla. Přesto ale měl pocit, že před ní se nedá skrývat vůbec nic.