Velmi chlípné vztahy

Zrcadlo

„Budu na tebe hodný, ano?" navrhl a začal mu prsty pročesávat vlásky. Netheriela to uklidňovalo, Assar už nejspíš přesně zjistil, jak na něj. Andílek zavřel oči, přitulil se k němu a přemýšlel, jestli se upíři taky musí česat. Assarovy vlasy vypadaly jako hvězdný třpyt a delší prameny okolo obličeje připomínaly Mléčnou dráhu... Byl rád, že může být nablízku někomu tak krásnému.

Zavládlo ticho a klid, a to taky Netheriela brzy ukolébalo ke spánku. Není divu, že byl vyčerpaný... Když se probral, ležel v posteli a na sobě měl nádhernou černou košilku. Už pár sekund po probuzení si uvědomil, že mu něco chybí, vyděšeně se posadil a zjistil, že na sobě nemá své punčošky. Naštěstí brzy přitáhly jeho pohled; ležely na hromádce oblečení vedle postele a nevypadaly, že by je kdy kdo roztrhal. Netheriel se mohl šťastně a úlevně usmál a převlékl se – oblečení pro něj nachystané se příliš nelišilo od jeho původního modelu, jen bylo zdobené zlatými řetízky a původně mdlá šedá látka se trochu třpytila. Když stál před zrcadlem a pročesával si, jak jinak, vlásky, všiml si, že se za ním objevil jeho dokonalý pán.

„Ahoj," pozdravil jej s úsměvem andílek, ale neotočil se, mluvil jen k jeho odrazu. „Říká se, že upíři v zrcadle nejdou vidět," poznamenal zvědavě.

„V zrcadlech nejdou vidět ty existence, které jsou nicotné," vysvětlil Assar. „Proměněné upíry bys opravdu neviděl."

„Aha," hlesl Netheriel, nechal se od Assara obejmout a políbit do vlásků. Lehce se usmíval, zdálo se, že i Assar má dobrou náladu.
„Díky za oblečení," hlesl ještě a i na Assarových rtech se objevil lehký úsměv. Netheriela to potěšilo, byla to dobrá změna po tom věčném výrazu sochy.

„Můžeš mít skoro všechno, co budeš chtít," řekl Assar a pohladil Netheriela po boku. Andílkovi se skoro zamotala hlava štěstím. Najednou si připadal, že je v temném ráji a objímá jej sám Bůh. Nevěděl, co na to říct, i když popravdě jedno přání měl. Bál se ale, že by zkazil tuhle nádhernou situaci a atmosféru.

„Proč jsi mi vlastně dal oblečení? Nelíbím se ti bez něj?" zeptal se. Pořád se usmíval, nemyslel to nijak jízlivě. Byla to jen veselá provokace.

 „To víš, že se mi líbíš. Nechci ale riskovat, že by tě bez oblečení zahlédl někdo jiný, víš? Jsi jen můj andílek," řekl tiše Assar. Pořád objímal Netheriela kolem pasu a ten už si začínal připadat, jako by se nemohl pohnout. Pomalu si uvědomoval, že Assar bude jiný než všichni jeho předchozí pánové, kteří si ho půjčovali a prodávali jej. Bylo to od něj milé, ale Netheriel věděl, že o to méně bude mít svobody.

„Kdo jiný, například?" zeptal se a doufal, že na sobě nedal znát svou nejistotu.

„Kdokoli." Assar začal Netheriela lehce hladit, protože si uvědomoval, že se mu taková představa života moc nezamlouvá a že by při první příležitosti utekl, kdyby k němu nebyl tělesně tak přitahován. Políbil ho.

„Assare," stihl špitnout Netheriel, ale pak už mu jen oplácel polibky bez náznaku vzdoru. Sledoval zrcadlo a odraz v něm. Vypadalo to jako scéna z nějakého nádherného, fantastického snu. Andílek k ničemu a tak mocný upír zůstanou spolu – to se stává přece jenom v knížkách. Netheriel věděl, že na jejich stránkách se realita objeví jen zřídka. Stále cítil Assarovu sílu, jeho čistou podstatu. Tenhle pocit měl vždy, když byl s ním, ale vlastně si na něj už zvykl a nevnímal ho. Assar se od něj po chvíli odtáhl.

„Špatně. Měl jsi říct, že jsem tvůj pán," opravil jej a dotkl se bříškem prstu Netherielova rtu. Andílkem projel záchvěv.

„Démoni asi věděli, proč mi neříkali svá jména," špitl. Zase ho chtěl... A zase si za to nadával. Jak jinak, sliboval si, že se nenechá touhou ovládnout, ale my všichni už víme, jak tohle dopadá. Assar byl tak přitažlivý, tak krásný... Netheriel se neudržel a sám ho políbil. Objímali se, hladili a vášnivě líbali, brzy se spolu ocitli na posteli.

„Jak můžeš být tak úžasný," zavzdychal Netheriel nevěřícně, zatímco Assarovy rty a jazyk putovaly po jeho těle. Měl pocit, že se rozplyne, a skoro se zalykal touhou, když se upír dostal až mezi jeho nohy. Assar mu neodpověděl a lehce olíbával jeho jemnou kůži. Netheriel zarýval prsty do postele.
„Melt me... Melt me, please," vzdychal a ani si neuvědomoval, že zase používá svůj oblíbený jazyk. Mohl by mluvit jakkoli, Assar by mu rozuměl. Ten se čím dál víc přibližoval k jeho nejcitlivějším místům a Netheriel měl už teď pocit, že se zblázní, nebo alespoň vyvrcholí. Jen nevěděl, co by bylo horší.

„Jsi tak krásně citlivý," špitl Assar, aby udělal pár vteřin přestávku a Netheriel se mu neudělal dřív, než plánoval.

„Až moc," přikývl andílek a hned potom nahlas zoufale zasténal, protože se Assarův jazyk dotkl špičky jeho penisu. „Ne, já už..," varoval ho a zuby nehty se snažil udržet – doslova, protože se kousal do rtu a nehty zatínal do postele.

 „Ale no tak, ještě ne," hlesl upír. „Nebo tě kousnu. A to by bolelo."

„Proměnilo by mě to, i kdybys mě kousl tam?" zeptal se Netheriel. Ne, opravdu by to nechtěl, jenomže byl zvědavý a potřeboval odvést vlastní pozornost, i když to se mu moc nepovedlo.

„Ano," odpověděl Assar prostě. Začal přejíždět jazykem po Netherielově údu.

„Ne, netrap mě..!" sténal chudák andílek zoufale. Tepala v něm krev, připadal si, že se zblázní... A pak v jedné příliš dokonalé chvíli se neuhlídal a vyvrcholil.

Assar se od něj nespokojeně zvedl. Znovu měl na tváři výraz sochy z bílého mramoru. Netheriel se snažil pochytat dech, aby se mohl alespoň omluvit, ale bylo to těžší než obvykle.

„Zlobivé zvířátko," poznamenal upír a setřel si sperma, které mu ulpělo na prameni vlasů.

„P - promiň, omlouvám se," řekl Netheriel tichým hlasem. Konečně se začal trochu vzpamatovávat. Ale označení 'zvířátko' se mu líbilo snad ještě méně než to věčné připomínání jeho rasy. Ale nedal to na sobě znát snad ani v myšlenkách.
„Můžeme pokračovat, já to zvládnu," řekl, posadil se a lehce políbil Assara na krk. Ten jako by to snad ani nevnímal, pořád se tvářil jako socha.

„Řekni, má to ještě cenu, Netherieli?"

„Můj pane," zamračil se andílek. „Jedna chyba a už to se mnou chceš vzdát?"

„Neříkal jsem, že mám na tebe celou noc."

Netheriel se zaraženě či uraženě posadil na okraj postele. Na jednu stranu byl naštvaný, protože měl pocit, že ho Assar tak trochu zanedbává, ale na druhou stranu se zlobil na sebe samotného, že to nedokázal vydržet a dovést i svého pána k dokonalému konci. Vždyť Assara nestihl ještě ani vysvléct!

„Tak si běž za někým jiným," špitl uraženě a nechtěl se na něj ani podívat. Ať byl jakkoli neschopný, tohle nebylo férové chování.

„Fajn," zazněla krátká Assarova odpověď, přehodil si přes ramena svůj plášť a odešel.