Velmi chlípné vztahy

Pod hvězdami

Netheriel ještě dlouhé hodiny potom ležel na posteli nehybný a prázdný jako mumie. Bylo mu mizerně, cítil se všemi zrazený, sám na všech světech. Jeho vlastní křídla se mu zdála příliš těžká a dusila jej pod sebou. Pokud vůbec přemýšlel, tak to bylo nad tím, jestli by se bez nich necítil lehčí. Chtěl by se alespoň pořezat svou dýkou, ale neměl na to sílu ani odvahu. Co by se stalo, kdyby porušil Assarův výslovný zákaz? Měl zavřené oči a ucítil, jak ho někdo bere do náruče. Po pravdě řečeno mu to bylo úplně jedno. Neměl potřebu zjistit, co se děje, jen si všiml, že ruce, které ho objímají, jsou alespoň trochu teplé, rozhodně nepatřily žádnému upírovi. Uklidnilo jej to, ať už na něj sahal kdokoli, a usnul...

Zdálo se mu o temnotě. O temnotě, o chladu... Cítil, že běží a a jeho kůže je v jednom plameni. Je sám a nikdy se to nezmění, dokud ze sebe tu hořící kůži nesvlékne, ale on je přece anděl, ne had... To se nikdy nestane.

I když se probudil, neotevřel oči a odmítl přijmout to, že už nesní, že je zpátky v černém paláci, nejspíš. Nevěděl, jestli je tahle realita horší nebo lepší než jeho noční můra. Převaloval se, cítil se neklidný a zároveň vyčerpaný. Prostě a jednoduše nevěděl, co se sebou.

„Hodláš tam ležet navěky?" ozval se chladný hlas. Netheriel bezpečně poznal, že je to Assar, ale nedokázal na to nijak reagovat. Už mu za to nestál. Ani jeho vlastní život by mu za to nestál. Aura temna a moci okolo po chvíli zmizela a Netheriel si mohl trochu oddechnout. Kdo ví, kde na to sebral sílu a hlavně vůli, ale posadil se a dokonce i otevřel své bledě modré oči. Viděl všude černo, což znamenalo, že se navzdory těm teplým rukám nehnul z místa. Povzdechl si, chtěl by pryč. A v té chvíli si všiml, že Assar sedí v křesle a s klidným výrazem ve tváři jej pozoruje. Musel zamaskovat celou svou ohromnou auru, Netheriela to udivilo.

„Výborně, posadil ses,"poznamenal upír, zvedl se a došel k němu. Netheriela to rozechvělo, bál se, co se stane, až se dostane příliš blízko...

„Chci pryč," špitl. Neměl jak vzdorovat, proto musel začít prosit, pokud se ještě neměl definitivně zbláznit. A pravda byla, že k tomu neměl daleko, jeho duše se otřásala jako špatně postavená věž z karet.

„Dobře, ale půjdu s tebou," povzdechl si Assar smířlivě. Vzal Netheriela za ruku, vytáhl ho z postele a když se oblékl, vyvedl ho ven z paláce.

„Řekni, umíš jezdit na koni?" zeptal se upír, zatímco spolu procházeli zahradou. Netheriel zavrtěl hlavou, tohle vážně neuměl, neměl k tomu příležitost. Přestože byl venku, nervozita z něj neopadla, protože byl stále pod dohledem, protože byl pod dohledem oněch rudých očí. Chtěl svobodu, chtěl roztáhnout křídla, ale stále si připadal jako ptáček v kleci. I růže okolo byly černé, moc se mu nelíbily, i když byly originální. Jenže jeho oblíbené barvy růží jsou rudá nebo krémově bílá... Tahle všudypřítomná temnota se mu už začínala zajídat. Zastavil se, klesl do trávy a zadíval se na nebe, na blikající hvězdy. Moc by si přál být jim blíž, závodit s Tristianem, kdo létá rychleji a výš... Bylo mu tak smutno, až se mu začaly po tvářích kutálet slzy. Assar ho chvíli pozoroval beze slova a bez pohybu, pak se uvolil kleknout si k zoufalému andílkovi a lehce ho objal. Netheriel měl ale pocit, že se tím objetím udusí; chtěl být sám.

„Vysvětli mi to, andílku. Proč tak lpíš na svobodě? Vypadáš, že se brzy zhroutíš..," zašeptal mu Assar do ouška a bylo znát, že to není výsměch, ale regulérní otázka. Lehce se probíral Netherielovou černou hřívou, snažil se ho alespoň trochu uklidnit. Anděl se tiše rozvzlykal, ta touha po svobodě už byla skoro nesnesitelná.

„Já bych chtěl létat," vzlykl skoro neslyšně. Přitulil se k Assarovi, jako by jej on mohl vynést do nebes, ale zároveň věděl, že zrovna u něj to není ani náhodou možné.

„Vždyť jsi žil tak dlouho v pekle. Proč ti to teď vadí, hm? Nechápu tě, Netherieli," zavrtěl upír hlavou. Netheriel se nad tím sám musel zamyslet a chvíli nemohl přijít na žádnou rozumnou odpověď. Bylo to zvláštní, jak to vlastně dokázal? Sám se rozhodl, že bude svobodný, že chce létat? On, který se nepovažoval za dost dobrého na to, aby měl vlastní vůli?

„Asi... Do tohohle světa jsem šel za Aokim, ne za peklem. A Aoki mi zakázal prodávat se, podřizovat se někomu... On mě nebere jako děvku, ale jako anděla, jako svobodnou bytost," pokusil se to vysvětlit sobě i Assarovi. Jak tak slyšel vlastní slova, najednou si připadal, jako by sám sebe neznal, že něco takového je zvrácené a troufalé. Přestal vzlykat a sledoval Assarovu tvář, aby zjistil jeho reakci, ale ten se zase tvářil kamenně. Přesto v tom bylo něco zvláštním způsobem něžného, milého a uklidňujícího.

„Jsi ubohý hlupáček," povzdechl si a sotva znatelně se usmál.

„Já vím, odpusť mi, můj pane."

„Samozřejmě, ale jen proto, že jsi přitom tak sladký," hlesl upír a lehce Netheriela políbil do vlasů. Andílek se nechal uklidňovat a odpočíval ležíc v trávě s hlavou na Assarově klíně. Vzpomínal na své praštěné odhodlání být jeho milencem, ne zvířátkem... Něco takového snad ani nebylo možné. Proto se rozhodl pro cestu poslušnosti a žádných zbytečných otázek, které by Assara mohly urazit nebo odradit (kdo ví, od čeho vlastně.)

 „Assare... Můj pane... Můžu tě o něco poprosit?" špitl, přestože se mu nechtělo přerušovat tu krásnou atmosféru, která se mezi nimi vytvořila. Assar na něj pohlédl.

„Zkusit to můžeš," pokrčil rameny a přejel bříškem prstu po Netherielově rameni. Andílek se zachvěl jako vodní hladina, na kterou dopadne list.

„Můžu ti alespoň říkat jménem?" zkusil se zeptat. Nedoufal v úspěch. Přijme odpověď, ať bude jakákoli.

„Nemůžeš," řekl Assar. Vypadal pořád stejně klidně, Netheriel jakbysmet. Přikývl, že chápe, a ještě chvíli zůstal ležet v trávě, než se nad zahradou začaly objevovat první sluneční paprsky. Assar se zvedl a pomohl vstát i Netherielovi, ale ten se toužebně zadíval k obzoru.

„Chtěl bych vidět slunce," špitl zasněně. Zlaté paprsky začaly probleskovat mezi okvětními plátky černých růží, které v ten okamžik přestaly vypadat tak smutně. Působily spíš sametově jako odpočinek, jako polštář, který zajistí maličkým vílám sladké sny.

„Nepůjdeš se mnou?" zeptal se Assar. Byl to alespoň nějaký pokrok, když se ptal a nerozkazoval. Netheriel se zamyslel, chytal pohledem světlo a snažil se vtisknout si ho do paměti, jako by to už nikdy neměl vidět.

„Půjdu s tebou," špitl potom a vzal Assara za ruku.