Velmi chlípné vztahy

Bílý palác

Tristian na něj pohlédl a když pochopil, jak se cítí, přitáhl si jej do náruče. Šeptal mu do vlásků uklidňující slůvka. Chápal, proč je tak vyděšený. Však to sám zažil, byl v podstatě ve stejné situaci, když jako malý na dvoře temnoty Přízrak potkal. Netheriel se po chvíli uklidnil, ale tak blízko Tristiana se mu líbilo. Ne, nebyla to touha, bylo to jakési... Bezpečí.

„Už v pořádku?" zeptal se Tristian šeptem a Netheriel, protože nechtěl lhát, přikývl.

„Vyprávěj mi dál," poprosil jej. „Jsme teprve na začátku příběhu, nemám pravdu?"

A tak Tristian vyprávěl dál. Snažil se být stručný, objektivní, zakrývat své emoce, ale zároveň nezamlčet nic důležitého. Nezmínil se ani o menším problému s koncem světa, ani o svých dětech Nomi a Idarovi... Nechtěl Netheriela zneklidňovat, už tak si všiml, jak strojený výraz nasadil, když mu řekl něco málo o své v podstatě manželce Chezy. A navíc se mu taky začalo stýskat.

„Máš celkem zajímavý život," poznamenal Netheriel posmutněle, když se dostali ke konci příběhu a oba andělé naslouchali tichu.

„Otázkou je, jestli je to dobře... Nejspíš toho bylo příliš, když jsem skončil takhle..."

„Jak? Jako pán temnot?"

Tristian přikývl. Netheriel tohle ale nechápal.

„Nemůže to být tak strašné... Můžeš mít, koho chceš, máš sílu a za spojence někoho takového, jako je Přízrak!"

„Ale já jsem po ničem takovém nikdy netoužil," namítl Tristian. Netheriel se zarazil. Jeho hlava to prostě nemohla pobrat. Taková svoboda, moc... A on není spokojený? Tristian ale se svým přiznáním ještě neskončil.
„Myslím, že... Myslím, že jsem byl šťastný s Chezy a se smečkou..."

Netheriel se zamyslel. Jak by mohl být někdo šťastný jako zvíře, téměř bez touhy, bez jistot? Nechápal to, a tak raději mlčel. Vymanil se z Tristianovy náruče a posadil se na zem vedle klece s myšákem, jediným domácím zvířátkem Lu. Nevěděl, co dělat, aby ze sebe vybil nejistotu z nepochopení Tristianových hodnot, a tak myšáka pozoroval a pak se chtěl dotknout jeho čumáčku, ale ten malý lumpík po něm vyjel a kousl ho do prstu. Netheriel sykl bolestí a ucukl.

„Dávej přece pozor," vzdychl Tristian, klekl si k němu a vzal jeho ruku do své.

„Proč mě všichni chtějí jen zraňovat..?" špitl Netheriel smutně. Tristian mu na to neodpověděl, jen na něj vyčítavě pohlédl a přitiskl si jeho prst a krev ke rtům. Netheriel ho sledoval, jestli se na něm objeví známky upíra, protože z jeho vyprávění věděl, že když poprvé utekl ze dvora temnoty, lovil jej neznámý upír, který jej nakonec i proměnil. Neviděl na něm ale vůbec nic, jeho vlasy zůstaly černé jako noc a oči měl zavřené, takže jejich barvu hodnotit ani nemohl.

„Tebe to zrovna moc neovládá, že?" poznamenal. Tristian k němu zvedl pohled.

„Jen proto, že jsem pán temnot. Temnota byla vždycky o něco silnější než upírská krev."

„Takže jsi silnější než Assar?

Tristian se smutně pousmál. „Ne."

„Jak to?" Netheriel byl opět zmatený. Nechápal to... Po tom, co od něj slyšel, mu připadal nepřemožitelný a nejdokonalejší.

„Já... Nevím to konkrétně, ale cítím, že je mnohem starší a mocnější, než dává najevo. Budu si muset o něm popovídat s Přízrakem," pokrčil rameny Tristian. Netheriel si povzdechl. Všechno bylo tak komplikované a propojené...
Ozvalo se bolestné zasténání. Tristian okamžitě nechal Netheriela Netherielem a přiskočil k posteli, na které se Lu právě probouzela.