Velmi chlípné vztahy

Příliš mnoho barev

 „Netherieli?" ozval se za ním hlas. Assar to nebyl. Anděl se překvapeně otočil a pohlédl do tváře opět smutnému Tristianovi. Ucukl před jeho rukou a nervózně pohlédl do země.

„Já tě teď nesmím vídat, měl bys odletět..," špitl. Byl nejistý z toho, že je před ním už zase nahý. Normálně se nestyděl, ale Tristian jím vždycky tak trochu opovrhoval pro jeho orientaci, a tak se před ním cítil nervózně. A navíc by se Assar mohl zlobit...

„Už není třeba tak poslouchat, pojď se mnou," řekl Tristian a chytil Netheriela za ruku, ale ten se mu vytrhl.

„Nejdu."

„Ale prosím tě. Je to jeho přání."

Netheriel na něj v šoku zděšeně pohlédl. Co to mělo znamenat? Assarovo přání?
„Assar?" zeptal se nevěřícně.

„Kdo jiný," pokrčil rameny Tristian a nabídl mu svou ruku.

„On... On se mě chce zbavit?" špitl Netheriel třesoucím se hlasem. Nedokázal se pohnout, byl zděšený, zklamaný a zrazený. Tristian ho tedy vzal sám znovu za ruku a přemístil se s ním. Objevili se kdesi v tmavé místnosti. Netheriel tohle místo poznal až po chvíli; tady Lu bývala každé odpoledne. Zatím by tu tedy měl mít soukromí. Už neměl sílu se bránit; nechal se od Tristiana obejmout.

„Jsem tak rád, že tě vidím relativně v pořádku," špitl mu do vlásků kamarád a lehce ho pohladil. Když Netheriel nereagoval, pustil jej.

„Co může být v pořádku?" hlesl zoufale. Byl zlomený. V pár chvílích zase ztratil všechno, co si vydobyl. A ke všemu to vůbec nečekal... Co by tedy mohlo být v pořádku?! Ne, všechno je špatně!

„A to se mě na nic nezeptáš?" pozvedl Tristian obočí, jako by na něco čekal a snažil se svému bývalému žáčkovi napovědět.

„Proč chtěl, abych byl pryč?" zeptal se Netheriel nakonec stále tichým, přesmutným hlasem. Byla to jediná otázka, která mu v tu chvíli vrtala jeho potemnělou hlavou, ale vlastně se celkem bál odpovědi. Tristian přikývl, jako by čekal přesně tohle.

„Z toho si nic nedělej, to je jen krize... Lucianě se to stalo taky, když byla s Assarem příliš často a sblížili se natolik, až z toho začal být nejistý. Má na city dost vyhraněný názor..," pokusil se alespoň trochu vysvětlit situaci, i když sám sebe trápil vzpomínkou na blízký vztah Assara a jeho lásky. Netheriela touhle odpovědí stejně neuspokojil.

„Udělal jsem něco špatně?"

„Ne, nejspíš ne, nebo ano?"

Netheriel pokrčil rameny.

„Možná, já... Jsem to nejspíš přehnal. Pokračoval jsem, i když nechtěl, nechal jsem touhu jej ovládnout," uhnul pohledem. Trochu se červenal, nebylo to příjemné mluvit o tomhle s Tristianem, i když vlastně byl jeho vzorem.

„To jsi až tak dobrý?" zeptal se Tristian s mírným, potěšeným úsměvem, jako by chválil jej. Dmul se pýchou. Netheriel odvrátil rozpačitě tvář.

„Nech toho," špitl podrážděně. Čekal odpověď, chtěl vědět, jestli to byla opravdu jeho chyba, i když si tím být více méně jistý.

„Mno, pokud jsi s ním chtěl vycházet, měl jsi ho ve všem poslouchat," uznal Tristian.

„Ale já myslel, že občas není na škodu převzít tu roli..," hlesl Netheriel ještě tišeji. Bylo mu do breku a pár sekund nato se mu už kutálely z očí slzy. Snažil se je skrýt za vlasy, ale dost dobře to nešlo.

„Samozřejmě, že to není na škodu, ale Assar tohle nejspíš nikdy nebude schopný tolerovat," pokrčil starší z andělů rameny. Jeho hlas zněl jemně a byl uklidňující, přestože ho tahle rozmluva taky znervózňovala. Ale skrýval to dobře... Narozdíl od Netheriela a jeho pláče, tomu se totiž nepovedlo zadržet vzlyknutí. Už mu bylo vlastně fuk, co Tristian říkal, když přišel o svého krásného upíra a k tomu vlastní vinou...

„Netherieli, neplakej, prosím," ozval se Tristian lítostivě, když viděl Netheriela otřásat se potlačovanými vzlyky.

„Já jsem celou dobu doufal, že..."

„Ne, neříkej to! Má uši všude, mohl bys to pokazit úplně," přerušil jej Tristian varováním. Netheriel došel ke stěně a skryl v ní svůj strhaný, uplakaný obličej. Tristian ho chvíli nechal dusit se vzlyky a pak se posadil na gauč. „Pojď za mnou," navrhl mu mile, ale Netheriel zavrtěl hlavou.

„Nechci," zamumlal do zdi.

„Pojď, nechám tě se vyplakat. Bude ti lépe, než když to budeš skrývat. Stejně vidím, jak se trápíš," přemlouval jej Tristian. Netheriel znovu slabě zavrtěl hlavou, ve které mu stále zněl Assarův hlas a jeho slova, že by se s ním neměl vídat. A navíc byl přece dospělý, alespoň si to myslel, ne nějaké ubrečené dítě. Nepotřeboval Tristiana ani Assara přes všechnu jejich moc a oslnivou krásu. S těmito myšlenkami se dokázal uklidnit, ale nechtěl se otočit od zdi a pohlédnout na svět. V tomhle se jeho názor shodoval s Lu; existovalo příliš mnoho barev.