Velmi chlípné vztahy

Uloven

Netheriel se schoulil do sebe a zakázal si brečet nebo si ublížit, na to byl příliš uražený. Chtěl si vydobýt nějakou důstojnost. Když už měl být domácím zvířátkem, sexuálním partnerem a otrokem, chtěl být alespoň Assarův jediný. Ale nejspíš by to bylo příliš troufalé k někomu, jako je on... Jaká to smutná situace. Všiml si, že slyší z venku kapky deště a byl tomuto světu alespoň za tohle vděčný. Pláče za něj. Najednou jej napadlo, jestli někde venku není Tristian, nečeká na něj a nemokne... Tahle myšlenka ho donutila se obléct, přejít k oknu a zkusit, jestli se nedostane ven, ale nešlo to, okno se ne a ne otevřít. Tohle byl vážně ubohý pokus.

Když to nešlo oknem, po nějaké době mu došlo, že by to měl zkusit dveřmi. Šly otevřít celkem lehce a andílek se mohl rozejít chodbou. Minul koupelnu a povzdechl si nad skutečností, že se skoro určitě ztratí. Tohle sídlo bylo obrovské a ne zrovna přehledně uspořádané. U schodiště se na chvíli zarazil a přemýšlel, o kolik pater by měl sejít, ale nakonec se rozhodl, že pro jistotu jen o jedno. Celou dobu nepotkal ani živou, ani mrtvou duši. Tedy skoro. Když už si myslel, že se definitivně ztratil, uviděl u stěny temnou postavu. Vzhledem k černému okolí si jí všiml pozdě, žena po něm najednou bleskovou rychlostí vystartovala, jen za ní zavlály dlouhé vlasy. Andílek tiše vykřikl leknutím, mávl křídly a uhnul do vzduchu; myslel si, že tam bude v bezpečí, ale spletl se. Žena se ode zdi vymrštila do vzduchu, Netheriel už nestihl zareagovat a vykřikl – tentokrát bolestí. Bylo neuvěřitelné, s jakou přesností doletěla upírka jako blesk k jeho krku a zaťala do něj své tesáky, přičemž Netheriela strhla zpátky na zem. Při tom tvrdém nárazu si ještě vyrazil dech, jeho vědomí poblikávalo, omdléval bolestí... A pak se žena najednou rozpadla v prach. Netheriel se snažil vzpamatovat, bál se, věděl, že jej brzy najde někdo další a to už by nemusel přežít... Jenže sotva byl schopen vnímat, že jej do náruče bere Assar a sám pije krev z jeho zranění na krku. To už se andělovi začaly dělat mžitky před očima a ztratil vědomí.

„Prober se, andílku, no tak," uslyšel šepot, když se probíral. Zjistil, že neumřel, že leží na posteli ve své komnatě a že u něj sedí Assarova sestra. Jakmile si tohle uvědomil, vyděšeně se posadil, zatočila se mu hlava a když padal, praštil se hlavou o zeď. Kupodivu se tentokrát udržel při vědomí, posadil se pomaleji a pohlédl Julianne do tváře.
„Proč se mě tak lekáš?" povytáhla upírka obočí a založila si ruce na hrudi, jako by se strašně urazila. Netheriel nebyl schopný odpovědět a snažil se urovnat si myšlenky i pocity. Připadal si strašně rozházený, vyděšený a krk měl v jednom ohni.

„Proměním se?" špitl chraplavě, ani mluvení mu teď příliš nešlo.

„Vtipkuješ? Byla to jen hladová proměněná a já jsem tě nekousl," zavrčel Assar, který seděl v křesle poblíž postele. Netheriel si ho předtím nevšiml. Začal si připadat provinile; chtěl přece utéct. Assar vypadal kamenně jako vždycky, jen Julianne se tvářila ustaraně.
„Zlobím se," prohlásil Assar.

„Hodně?"

„Hodně," přikývl na Netherielovu otázku. To už se začínal andílek opravdu stydět. „Slíbil jsi, že tady zůstaneš," přivřel upír oči, ve kterých se svíjela tak ostrá rudá, jako by to byla snad nejčistší forma téhle barvy. Netheriel nervózně polkl.

„Neměl jsem ale zůstávat jen v jednom pokoji," namítl, než mu přiletěla od Julianne facka.

„Neopovažuj se zapírat svůj úmysl. Chtěl jsi utéct, všichni to víme."

„A dokonce jsi byl tak neopatrný, že ses málem nechal zabít," doplnil Assar svou sestru. Netherielovi začal připadat jako soudce, který teď nad ním má vynést krutý rozsudek, protože o jeho vině nebylo pochyb. A vykonavatel trestu bude určitě Julianne.

„A proč bych tu měl zůstávat, když mě stejně nepotřebuješ?!" vybuchly andílkovy emoce. Na tohle opravdu nervy neměl, takže se zapomněl a zvýšil hlas na svého pána.

„Jak se vůbec opovažuješ?!" vyjela po něm Julianne, ale Assar ji s ledovým klidem v hlase přerušil.

„Protože mi patříš," prohlásil čistokrevný a zvedl se z křesla. Pohledem vyprovodil Julianne, kterou konečně napadlo odejít a nerozčilovat se, když je tohle stejně záležitost jen a jen Assarova. Došel k posteli. Netheriel chtěl utéct na druhou stranu, ale nestihl to, Assar si jej přitáhl a nekompromisně jej políbil. Anděl ani nedostal možnost se bránit, i když se ho snažil odstrčit. Už nebyl ani tak vyděšený, jako naštvaný.

 „Nech mě! Nechci tě, pusť mě pryč!" vykřikl a když nemohl odstrčit Assara od sebe, odstrčil alespoň sebe od Assara a přepadl na postel. Chtěl se od něj dostat, ale upír ho chytil a vytáhl za zápěstí ke stěně. Netheriel se zmítal, ale jeho síla byla proti té upíří naprosto nicotná. Napadlo jej, že kdyby se teď podíval do zrcadla, nejspíš by se tam neviděl.

„Proč se bráníš, hm? Mám si místo tebe vážně najít někoho jiného?" zasyčel Assar celkem nebezpečně blízko u Netheriela. Ten už se začínal připravovat na to, že bude přinejmenším znásilněn a že to bude bolet. Za odpor se platí.

„Stejně si můžeš dělat, co se ti zachce," hádal se dál pořád stejně troufale, když byl Assar příliš blízko a příliš nebezpečný na to, aby se byl schopen uklidnit. Upír mu svíral jednou rukou zápěstí a druhou mu rozepínal košili tak prudce, až pár knoflíků odletělo kdo ví kam.

„Ano, a to taky hodlám dělat," přikývl a majetnicky pohladil Netheriela po hrudi. Vyvolal tím další Netherielův pokus o osvobození se, opět ale marný.

„Nesahej na mě a běž si za někým jiným!" odporoval stále dál a dál andílek. „Nesnáším tě!"

„Hádám, že je to jen dobře," odpověděl Assar klidně, ještě pár sekund Netheriela hladil a pak mu mezi prsty zmáčkl bradavku. Netheriel zalapal po dechu.

„Nechci tě," špitl. Byl zoufalý. Obvykle by se rozbrečel, ale na to byl příliš naštvaný, tváře měl rudé vztekem a začínajícím vzrušením. Bylo mu fuk, jak dobře nebo špatně to vypadá.

„Já tebe ale ano, což znamená, že se nebudeš tak cukat. Pokud se budeš snažit utíkat, budeš zase krvácet," varoval jej a Netheriel se začal pomalu uklidňovat. Jeho podvědomí si všímalo, jak je Assar jiný, než jeho předchozí pánové... Jako jediný měl trpělivost s jeho emocemi a nevyhodil ho po prvním výbuchu. Asi jej opravdu chtěl, když všechno snesl beze změny výrazu ve tváři... Anděl byl potichu, nebránil se, ale byl příliš vyčerpaný na to, aby ho někdo byl schopný trochu víc vzrušit. Téměř to nevnímal, jak si musel kleknout na postel a Assar ho tvrdě ojel... Alespoň z toho bylo jasné, že taky něco cítí, že se zlobí, i když to jinak nedával najevo.