Velmi chlípné vztahy

Touha... Už příliš.

Assar se objevil asi po půl hodině. Vypadal celkem smutně a nespokojeně. Netheriel se rozhodl, že se pro jistotu nebude na nic vyptávat a jen se lehce usmál. Upír došel k němu, rovnou jej zaklekl na posteli a políbil ho. Z jeho úst byla cítit krev, ale to Netherielovi nijak zvlášť nevadilo a polibky mu vášnivě oplácel. Znovu začal pociťovat touhu, byla skoro stejně divoká, jako ta předchozí, ale alespoň nebolela... Tedy prozatím.

Assar jej začal hladit po hrudi, pak mačkal jeho bradavky... Nedočkavě a tvrdě. Netherielovi došlo, že ho zadeček nejspíš zase začne bolet, když je Assar takový, ale nechtěl se mu bránit, protože to by stejně byla ta největší pitomost, co se dá udělat. Když se kořist brání, lovec je o to divočejší... Andílek jen doufal, že mu 'z milosti' nevymaže paměť.

"Bojíš se mě?" zeptal se Assar tiše, vážně, mezi polibky. Netheriel neměl čas odpovědět. Ne, nebál se, nebo alespoň ne v tom nepříjemném slova smyslu. Zvedl se na loktech proti němu, roztoužený a šťastný. Assar ho nenechal dlouho čekat a už po chvíli do něj bez přípravy vniknul. Netherielovi se až zatočila hlava, jak to bylo prudké a najednou, jakoby z dálky uslyšel svůj vlastní zoufalý sten. Assar se nehýbal a pozoroval, jak se Netheriel třese a tiché vzdechy mu unikají mezi růžovými rtíky. Vlásky měl rozcuchané, rozhozené po polštáři a pár pramenů mu padalo do očí. Byl na něj opravdu příjemný pohled, připomínal ztělesněnou submisivní touhu.

Upír se začal pohybovat rychle a neohleduplně, nechtěl ho nechat vydechnout. Políbil Netheriela a polykal jeho roztoužené steny. Chtěl si s ním hrát, takže aby ho viděl tak, jak si to představoval, popřel svou vlastní touhu a zachovával si chladnou hlavu. Začal se pohyboval o něco pomaleji a v kruzích. Přesto do něj vrážel docela tvrdě. Obvykle nebyl sadistický, ale tentokrát chtěl vidět tu kombinaci touhy a bolesti. Sladké utrpení by Netherielovi mohlo slušet.

"Dívej se na mě," přikázal mu, když rozpojil jejich rty. Netheriel se chvilku tišil a oči neotevřel, ale když ucítil, že Assar ještě přitvrdil, poslechl ho a nedokázal zadržovat vlastní steny, protože to začínalo vážně bolet.

"Ne tak tvrdě..!" poprosil ho, když už to nemohl vydržet, ale Assar jeho žádost nebral na vědomí a Netheriel začínal být zoufalý.
"Prosím, to... To bolí," sténal zoufale. Už byl ale příliš daleko na to, aby opravdu chtěl přerušení. Zaryl Assarovi prsty do zad a snažil se nějak vydržet, nezbláznit se... Assar se udělal první a Netheriel hned po něm. Úplně ho to vyčerpalo. Oddechl si, když z něj Assar vystoupil, uraženě se od něj obrátil a do pár vteřin usnul.

Rozhodně mu nebylo dobře ani po probuzení. Bez hnutí přemýšlel. Chtěl mu Assar ublížit? Bylo to proto, že mu příliš věřil, příliš ho chtěl? Ach, jak by si teď přál vidět Tristiana...

"Jestli to chceš vědět, tak Tristian teď nemá čas a jak znám Julianne, ještě dlouho ho mít nebude," ozval se Assar, který seděl na posteli za Netherielovými zády. Andílek neodpověděl. Ne, nebyl uražený, ale nechtěl ho vidět. Začal se ho totiž bát. Ty bílé vlasy, rudé oči a kamenný výraz... Určitě by jej to znovu okouzlilo a to nehodlal dovolit. Chtěl by pryč. Včerejší sex mu vyvrátil představu o tom, že by se tady mohl mít dobře.

"Hodláš mě ignorovat?" zeptal se Assar po chvíli, kdy odpověď stále nepřicházela. Netheriel pořád mlčel jako hrob a snažil se nerozbrečet, protože ponížit se by bylo to poslední, co ještě potřeboval. Proto radši mlčel.
"Alespoň víš, co nemáš dělat, pokud nechceš skončit jako včera."

"Co myslíš?" zeptal se Netheriel zvědavě a otočil se na něj. Neusmíval se a bez svého děvkoidního smileu a s neučesanými vlásky si nepřipadal zrovna přitažlivý, ale přesto Assar vypadal relativně potěšeně, že vidí jeho tvář.

"V mé blízkosti mají všichni bez výjimky zákaz se řezat. Pochopil jsi?" zadíval se na něj varovně. Netheriel přikývl, byl zaskočený. Tohle mu ještě nikdy nikdo výslovně nezakázal, ale zrovna tady to bylo logické. Krev představovala příliš velké pokušení a tím i nebezpečí.

"Dobře," špitl Assar a pohladil Netheriela pod peřinou po noze. Anděl v tu chvíli ucítil něco nezvyklého, rychle se odkryl a podíval se - na pravé noze měl roztrhanou svou milovanou punčošku. Chvíli na tu pohromu překvapeně hleděl. Tyhle rudé punčošky se staly jeho součástí, neodmyslitelně k němu patřily a být bez nich by asi ani nedokázal...

"Já tě zabiju," špitl spíš zoufale, než naštvaně. Najednou se mu po dlouhé, předlouhé době začaly z očí kutálet slzy. Jako by mu znovu bylo třináct a přežíval v pekle. Assar jej bez výrazu a beze slova pozoroval. Samozřejmě se nehodlal omluvit. Jen sledoval, jak se Netheriel zhroutil do sebe v pláči.

Ach peklo... Kam se to zase dostal? Cítil se snad hůř, než když ho jako malého ponižovali démoni. Jako by nebyla roztrhaná punčoška, ale jeho duše. Myslel na to, že všechno získává, aby to mohl zase ztratit a zase se dostat na dno. Lekl se, když ucítil Assarovy ruce na svých křídlech... Majetnicky jej pohladily a stáhly z něj přikrývku.

"Nesahej na mě..!" vzlykl. Chtěl být sám. Chtěl pryč. Jenže nemohl. Assar si jej přitáhl zadečkem k sobě.
"Ne, prosím, ne! Nechceš mě, že ne?" skoro vykřikl anděl a pokusil se od něj dostat, ale proti jeho něžné síle neměl nejmenší šanci.
"Prosím... Přestaň... Ještě to bolí," vzlykal zoufale. Assar ho jako vždy neposlouchal a vniknul do něj jedním prstem. Už i to bylo příliš. Netheriel vykřikl a pak se radši ztlumil polštářem, jinak nemohl udělat vůbec nic, jen trpěl. Assar mu připadal nenasytný jeho bolesti. Když si chvíli myslel, že ho miluje, byl šťastný, ale teď tu myšlenku jedním tahem zavrhl. Nenáviděl toho upíra za sebou. Nenáviděl tu bolest. Bylo mu zle.
"Pomoc..." zašeptal, než mu z nějakého důvodu zablikalo vědomí a on se ztratil v temnotě.