Inviolable

18.Kapitola/Není to tak zlé

Víčka se mi zachvěla ale oči jsem neotvírala.Bojím se co uvidím.Nakonec jsem se ale odhodlala.Ležím v bílém pokoji, slyším pípání přístrojů.Do ruky mi vede hadička. Safira mi pokojně spala u nohou, chtěla jsem se posadit a pohladit jí ale zastavila mě prudká bolest v levém ramenu.Zasténala jsem a zase si lehla.Byla jsem zmatená a hlavou se mi honilo několik otázek, ty se ale netýkali mé osoby.Když tu jsou přístroje znamená to že jsem v nemocnici normálně ve svém světě? Dřív než jsem to stihla zjistit odpověď mi vešla do dveří. Alessio držel v rukách kytici růžových růží.

"Že zrovna tady budete mít i takovéhle vybavení jsem nečekala." Prohlásila jsem a pravou rukou mávla po pokoji.

"Hele, nepovažuj nás za vidláky." Uchechtl se.

"A proč tedy nepoužíváte zbraně ve válce, a má vůbec prostý lid také elektřinu a ty další věci?" Chrlím ze sebe.

"Zbraně nepoužíváme, máme draky.Navíc by to nebylo fér a takhle jsme zvyklí bojovat. A ne, prostý lid tuto možnost nemá.Všechno tohle nás stálo velké úsilí aby jsme to sem dostali.Nemluvě o elektřině." Odfrkla jsem si, není fér že ostatní lidé žijí v bídě.

"Nemysli na to, mě se to taky nelíbí ale teď jde o tebe."

"Hmm, mám se fajn jestli ses přišel zeptat na tohle."Alessio přišel k posteli a na stolek položil kytici růží.

"A co Max? Je v pořádku?" 

"Jo, ten se má fajn.Všechno se to stalo kvůli němu."Začal na Maxe házet vinu.Tohle ale řešit nebudu až se zeptám Maxe bude tvrdit že za to může Alessio.

"Má jen pár odřenin, nic víc.Poslyš, moc mě mrzí že jsi to odnesla ty."Letmo se dotkl mé ruky.

"Nevíš co s tím ramenem mám a jak dlouho jsem byla mimo?"

"Mimo jsi asi půl dne.No, než jsem se k tobě stihl dostat tak tě odnesli.Maxe následně také odvedli na ošetřovnu a mě málem zatkli.Ale byl jsem rychlejší."Zachechtal se a já se zamračila.

"No, podle doktora je to hrozná díra po které ti zbude ohromná jizva, ale přišel jsem tě zachránit!"

"A to jak?" Ptám se nevěřícně.

"Použiju trochu svých schopností a napravím to.Bohužel nevím zda budu mít tolik síly abych to na jeden zátah vyléčil celé.S doktorem jsem se domluvil že přijdu popřípadě ještě ráno na doléčení."

"Děkuji." vydechla jsem. Alessio přešel k mé levé ruce a opatrně mi začal sundavat obvaz.

"Radši se na to nedívej."Upozornil mě.

"Chci to vidět.Chci vidět cos mi udělal." Smutně se na mě zadíval.

"Promiň, nechtěl jsem."

"Jemu jsi chtěl ublížit!" Zavrčela jsem.Ještě chvilku na mě hleděl, jen očima mi dával najevo že ho to mrzí.Pokračoval v rozmotávání, rána která se přede mnou za pár sekund objevila byla nechutná.Popálenina sahala přes celé rameno.Vidím kost a hromadu spáleného masa, dále vidím pokusy o nápravu, ale asi ani doktoři si nevěděli rady.Ještě že tu Alessio je.Přiložil dlaň přímo do rány.Nejsem žádná hrdinka, do očí mi vhrkli slzy a potlačila jsem výkřik.Spálenina je to nejhorší co může být.Bolest ale pomalu ustupovala.Podívala jsem se na ránu.Z Alessiovi dlaně vycházelo světlo a má rána se začala zacelovat.Ohromeně jsem zírala ale najednou jeho ruka ucukla.Podívala jsem se na něj. Alessio byl celej spocenej, už nemohl.Léčba mé rány je pro něj ještě moc náročná.

"Promiň..Už nemůžu." .Už to tak děsně nebolelo ale stejně to vypadalo děsivě.Vzal čistý obvaz a ránu mi zase zavázal.Najednou se otevřeli dveře.Max.

"Pardon, počkám venku." Dveře za sebou zase nehlučně zaklapl.

"No už je asi na čase jít. Brzy se uzdrav, princezničko." Zažertoval, a já se zasmála.Vtiskl mi letmou pusu na tvář a než jsem se stihla vzpamatovat už byl pryč.Hned potom vstoupil Max, rychle přešel k posteli a políbil mě.

"Měl jsem o tebe takovej strach!" Zašeptal mi do vlasů a já cítila jak se chvěje.Následně mě políbil