Inviolable

30.Kapitola/Upršené ráno

Ráno se probouzím a ihned přecházím k oknu.Venku prší, otvírám tedy okno aby čerství vzduch proudil i ke mě do pokoje.Co budu dnes dělat, jsem tu sama a přes tu bouřku se sem Alessio snad ani nedostane. Kroutím hlavou, začnu asi tím že se půjdu umýt a převléknout.Rychle se sprchuji a běžím do šatny, už mám děsný hlad.Soukám se do letních šatů které mám z domova, na nohy si navlékám jen žabky.Nemám chuť na nic extra.Scházím schody a vcházím do jídelny, všichni se teprve schází ale Max už sedí u stolu.Procházím kolem něho, beru si svou židli a táhnu jí na opačný konec stolu, nemám chuť se bavit. Zachmuřile si sedám ale nevybrala jsem dobré místo, nyní sedím přesně proti Maxovi.Protáčím pouze oči a vrhám se do jídla.Rychle dojídám snídani a do ruky si rychle beru sladký rohlíček.Odcházím z jídelny a cpu se ještě tím rohlíčkem, vycházím ven a jdu ke stájím.Už z dálky slyším Torosovo ržání.Házím do pusy poslední kousek rohlíčku a běžím za ním.

"Ahoj kamaráde." Hladím ho na čenichu, miluju jeho heboučký čenich.Hřebelcuji ho a všelijak se mu věnuji.Po hodině hřebelcování bych také ráda navštívila Safiru, ale předpokládám že bude mít špatnou náladu stejně jako já, proto se rozhoduji že tam nepůjdu.Venku stále silně lilo a já utíkala zpět do zámku ale najednou jsem zakopla a padám do obří louže.Jsem celá mokrá a navíc mě bolí koleno.Sedám si na zadek a nohy natahuji před sebe.Obě kolena mám ošklivě odřená.

"Au." Dotýkám se opatrně kolenou.Tohle je důvod proč nedělám žádné sporty, při všem se zraním.Dokonce i na běh sem levá.Rozčiluji se a bouchnu pěstím do země.Opatrně se zvedám a belhám se dovnitř.Konečně si mě všímá jedna služebná a běží mi pro ručník, ochotně ho přijímám.Motám ho kolem sebe a belhám se do knihovny, těch zkrvavených kolenou si asi nevšimla. Směji se, od kolen dolů mi stékají stroužky krve ale ona si všimne jen že jsem mokrá.

V knihovně si sedám na pohovku, ještě před tím jsem si ale vybrala nějakou zajímavou knihu a začínám číst.Později si lehám na pohovku abych měla větší pohodlí a po chvíli se propadám do říše snů.K mému překvapení to jsou příjemné sny, jsem s rodiči venku na zahradě a raduji se z dárku který jsem dostala.Zdá se mi o mých devátých narozeninách. Radostně poskakuji kolem, dostala jsem totiž panenku která umí i plakat.Strašně jsem si jí přála.Nakonec mi má maminka přinést dort ale to už se nestane protože se probouzím.

"Holka, tobě se smůla lepí na paty." Alessio stojí nade mnou a hledí na kolena.Krev je už zaschlá.

"Dokonce tam máš i kamínky!" Poznamenává znechuceně.

"No a co, nevím kde tu mají lékárničku." Odfrkávám si. 

"No nic, takže zase..." Než stihnu něco říct dotýká se kolen a rány mizí.

"Tak tedy dík, kde si byl celý den?" Ptám se zvědavě.

"Trochu prozkoumat les a tak, nic zajímavého. A ty?"

"Nic, nasnídala se a šla za Torosem, pak jsem upadla a následně jsem skončila tady s touto knihou." Poklepala jsem na knihu která mi ležela na břiše.Posadila jsem se a Alessio vedle mě.

"Je čas na svačinu, půjdeš?"

"To jsem spala takhle dlouho?" Ptám se překvapeně, on jen přikyvuje.

"Pak ti chci něco ukázat, tak pojď." Tahal mě komicky za ruku, se smíchem jsem se zvedla.Očistila jsem si ručníkem zaschlé stroužky krve na lýtkách a zamířili jsme na sváču.