Inviolable

24. Kapitola/Stínové

Muž mi drží pusu a táhne mě do křoví.Má kápi takže mu nevidím do obličeje, ještě chvíli nehnutě stojíme a pak si mě otáčí tváří k sobě.Sundavá si kápi, Alessio.

"Copak ses dočista pomátla?"  Šeptá.

"Já? To ty mě tu děsíš! A vůbec co ten dopis?" Nechápala jsem jak mi ho mohl poslat když byl v lese.

"Dnes odpoledne jsem našel něco co by tě mohlo zajímat, rychle jsem běžel na zámek ale nemohl jsem tě najít.Napsal jsem tedy dopis a dal ho nějakému poskokovi ať ti ho dá." Šeptal.

"Proč furt šeptáš?" Ptám se také šeptem.

"Nesmí nás slyšet." Říká tajemně

"Kdo?!" Ptám se naléhavě.On mě jen chytil za ruku a někam mě vedl.

"Hlavně potichu." Upozorňuje mě.Přikyvuji a oba se tiše plížíme nocí.Měsíc nám trochu ozařoval cestu, byla klidná noc vše bylo tak jak má nechápala jsem co Alessio dělá.A najednou jsem to uslyšela.Nelidské řvaní, dokonce to nebyl ani řev draka.Stiskla jsem Alessiovu  ruku.

"Co to je?" Šeptám téměř neslyšitelně.Ještě před chvílí byla noc přátelská a teď? Teď je strašidelná, cvrčci přestali cvrkat, všechna noční zvířata radši zalezla do nor, dokonce i měsíc zastínili mraky.Byla tma jak v pytli.

"Skrč se!" Stáhl mě dolu do křoví a sjel mě pohledem.

"To jsi si nemohla vzít něco černého?"

"Promiň já netušila že se budeme plížit po lese." Odsekávám. Alessio si sundavá rozepíná kápi a podává mi jí.

"Obleč si to, nesmí nás vidět!" Šeptá výhružně. Chtěla jsem se znovu zeptat kdo, ale odpověď jsem uviděla dřív než jsem stihla tu otázku vyslovit.Byli to příšerné stvůry a vypadali jako..stínové!Víc jsem se přikrčila, zakryla jsem si radši rukou ústa aby neslyšeli můj dech.

"Co tu dělají?" Šeptám jak nejtišeji mohu.

"Netuším, jsou tu celý den.Potloukají se tu v okruhu jednoho kilometru."Odpovídá mi.

"Dají se nějak vyplašit? nevíš kolik jich tu je?"

"Netuším a je jich tu tak deset." Hm, co by tu tak chtěli.Jeden z nich přitáhl obrovskou dřevěnou bednu.Zabral za víko, měl ohromnou sílu protože ho vyrval téměř bez námahy.Jakmile víko dopadlo na zem uhodil mě do nosu šílený zápach.Okamžitě jsem si zakryla nos a Alessio udělal to samé.Jeden stín začal tahat ven kusy masa, lidského masa. Zalapala jsem po dechu.Jeden ze stínů asi něco zaslechl a podíval se naším směrem, doufám že nevidí dobře.Rozhodl se jít to prozkoumat.Já jsem strašná zmatkářka takže jsem hned chtěla utíkat ale Alessio mě chytil za ruku.

"Nehýbej se." Tiše zavrčel.Polkla jsem a sledovala jak se k nám ta mlhavá stvůra blíží.Je nejméně dva metry vysoká, ačkoliv z dálky působí jako stín zblízka si všímám že má tělo podobné člověčímu.Okolo jeho těla je spousta černé mlhy.Stojí tak dva metry od nás, svírám Alessiovu ruku.Nejraději bych brečela nebo přivolala živly, prostě bych něco dělala.Takhle tu sedět to je jako čekat na smrt.Ještě párkrát se ta stvůra rozhlédla a pak se otočila a šla zpátky.Před očima ale stále vidím jeho mlhavou lidsko-zvířecí tvář která byla napůl shnilá.Jak tohle mohl někdo stvořit? jeden ze stínů vytahal všechno z bedny.Opět zařval a pak promluvil.Měl hrubí a strašidelný hlas, asi ten nejhorší jaký jsem kdy slyšela.

"Vracíme se, hněte sebou." Oddechla jsem si, ale co kdyby jsme je sledovali.

"Alessio, musíme je sledovat!"

"Cassie neblázni! Nikam nejdeme, musíme zjistit co je to za těla." Neochotně jsem přikývla.

"A navíc, kdyby zjistili že je sledujeme zaútočili by na nás.Dokázali by jsme jejich útok jen odrážet, po chvíli by jsme se unavili a neměli dost energie.Jednoduše by nás rozcupovali." Znovu přikyvuji.Stínové už někam odešli, ještě několik minut jsme raději počkali jestli jsou opravdu pryč a pak se konečně postavili.Pomalu jsme došli ke kusům masa, v té bedně museli hnít několik dní.Trochu se mi zvedá žaludek ale odolávám a myslím na něco pěkného.Věřte mi vidět rozervané tělo na kousky je fakt nechutné.Nemluvě o těch vnitřnostech které se všude povalovali. Alessio vypadal ale v pohodě, jemu to nijak extra nevadilo.To nechápu.Konec bílých šatů který se dotýkal země byl nasáklí krví. 

"Cassie, pojď jsem honem." Rozběhla jsem se za Alessiem.

"Je tu dopis."

"Otevři ho!" Pobízím ho.On dělá jak říkám, čte si obsah dopisu a pak si pokládá tvář do dlaní.

"Co je? Co se děje?!" Ptám se, on mi jen beze slova podává dopis.

Drahá Cassie, přišla jsem na to že si nám sem poslala zvědy.Nechala jsem tedy své nestvůrky aby si se všemi pěti zvědy hezky pohrálo.Tohle je názorná ukázka co se stane s kýmkoliv koho sem pošleš.Zanedlouho z tebe takovouhle fašírku udělám také. S láskou tvá Miranda! Xoxo

Jako vážně? Xoxo? 

"Až se mi ta blbka dostane pod ruku, omlátím ten její obličejíček o zem!" Vztekle jsem zakřičela. Rozběhla jsem se k nejbližšímu stromu a udeřila do něj pěstí.To byl ale špatný nápad protože se ozvalo zakřupání a pak bolest.

"Cassie jsi v pořádku?" Alessio ke mě ihned přibíhá.

"Jo je mi fajn!" Křičím. Mám ještě větší vztek na to že jsem si poranila ruku kvůli ní. Napřahuji znovu ruku, tentokrát jí ale Alessio chytá.

"Klid, to bude dobré." Přitahuje si mě do náruče a já začínám brečet.

"Jestli něco hned neudělám tak nás tu za pár týdnů všechny pozabíjí!" Vzlykám.

"My něco vymyslíme, neboj." Odtahuje se a bere mě za ruku.Chvíli si jí prohlíží a pak vidím zase tu známou záři.Cítím úlevu, už mě ruka nebolí.Oddychnu si.

"Děkuji." Říkám už klidněji, stejně mi pár slz ale stéká po tváři. Alessio je ale utírá. Bere mou tvář do rukou a znovu opakuje.

"My něco vymyslíme!" Chvíli mi hledí do očí, naklání se ke mě a líbá mě.Já se nechala, potřebovala jsem se nějak odreagovat.Polibek trval jen chvíli pak se odtáhl.

"Měli bychom se vrátit a říct to Peterovi." Přikyvuji.Oba se tiše vracíme zpátky, jsem v šoku.Celou cestu se třesu. Alessio mi nabízí kabát ale já odmítám, netřesu se zimou nýbrž strachem že nedokážu ochránit svou zem.