Inviolable

22.Kapitola/ Nová výzbroj

Probouzím se jako první a rovnou se vleču do koupelny.Včera jsem toho moc nenaspala, navíc jsme se vrátili hodně pozdě.V rychlosti se sprchuji, myji si vlasy a zároveň relaxuji.Kdybych mohla usnula bych i ve stoje, to bohužel nejde.Musím na snídani a pak hned za Alessiem na trénink.Vylézám ze sprchy a mířím přímo k zrcadlu.Stále vypadám děsně, jsem pobledlá a mám kruhy pod očima.Čistím si zuby, co udělám s těmi kruhy? Nakonec se rozhoduji pro starý dobrý make-up. Jdu do šatny, hledám nějaké lehké letní šaty a také je hned nacházím.Když jsem hotova jdu zpět za Maxem.Stále ještě spí, chvíli uvažuji jestli ho vzbudit nebo ne.Nakonec se rozhoduji pro ano.Něžně ho líbám na rty, během chvíle procitá a polibek mi oplácí.

"Zaspal si." Upozorňuji ho.

"A no jo! Děkuji Cassie, jsi můj anděl." Tiskne mi polibek na líce.Okamžitě vstává a hází na sebe nějaké oblečení.Za chviličku vyrážíme.Přijde mi to jako sto let kdy jsme spolu byli naposledy společně na snídani.Mám pocit jako bych ještě spala, scházím schody jako tělo bez duše.Na snídani se to ale mění, konečně už jsem zapomněla na únavu a nyní jsem veselá jako vždy.Tak je to skoro každé ráno, nejdřív sem nabručená a pak veselá.Každý je přeci nabručený když musí vstávat, ne? Nebo jsem prostě trochu náladová.Povídám si s Maxem a čekám na Alessia. Bylo mi ho líto jak se na nás vždy koukal když jsme jedli, proto jsem ho pozvala aby snídal, obědval a večeřel s námi.Dnes ale nedorazil.Byla jsem jako na trní, rychle jsem dojedla snídani a čekala na Maxe.Ten si dával na čas, jedl pomalu a já začínala chytat nervy.Konečně dojedl, rozloučila jsem se s ním dlouhým polibkem.Max šel na svůj trénink a já se běžela nahoru převléci.Na dnešek jsme byli domluveni na trénink s meči.Hodila jsem něco na sebe a pelášila na naší louku kde většinou trénujeme. 

Nikde nikdo.

"Alessio?!" Křičím, nikdo se mi ale neozývá.Naštvaně a smutně si sedám do trávy.Není to fér, ani mi nedal vědět že nepřijde. Seděla jsem tam tak hodinu, už jsem to chtěla vzdát když ho vidím jak se loudá ke mě.Rychle se zvedám až mi skoro podjeli nohy, běžím mu naproti.Asi si myslel že ho běžím radostí obejmout protože roztáhl paže, ale chyba! Přibíhám k němu a vrážím mu takovou facku že ustoupil o pár kroků dál.Dlaň mě štípala ale nedala jsem to na sobě znát.

"Za co to sakra bylo?!" 

"Za to že si mi nedal vědět že přijdeš pozdě.Vždycky když jsem přišla já pozdě seřval si mě a teď čekáš že když přijdeš pozdě tak tě za to obejmu?!" Zvyšuji hlas.

"Hele já ti taky nevyčítám že taháš na naše místo Maxe!" On už na mě ale křičel.

"Ty si nás včera sledoval na vyhlídku?! Myslela jsem že máš nějakou práci!" Do tváří se mi hrnula krev, co asi viděl?

"Jel jsem okolo a slyšel jsem hlasy, tak sem se jel podívat." Nekřičel, ale z jeho hlasu znělo cosi nepřátelského.

"Co si viděl?" Šeptám.Uhnul zrakem, bylo mi jasné co viděl.Chtěla jsem ho nazvat tolika sprostými slovy, to se k dívce ale nehodí.Skousla jsem si ret.

"Neviděl jsem všechno." Začal se obhajovat ale to mi bylo jedno.

"Dej mi pokoj." Strčila jsem do něj.Obloha se začala zatahovat a v dálce už zněli blesky.Nejraději bych nechala blesk aby do něj uhodil.Ne, na tohle nesmím myslet! Zakázala jsem si.Otočila jsem se k němu zády. Chvíli jsem zhluboka dýchala a když jsem se otočila zpět už tam nebyl.Posadila jsem se do trávy, míchali se ve mě různé pocity, vztek, nenávist a hlavně také smutek a zrada.

Slunce pomalu postupuje po obloze, sleduji mraky. Když jsem byla malá vždy jsem si chtěla lehnout do mraků.Už napohled jsou měkké a načechrané, říkala jsem si jaké by to asi bylo.Z dálky jsem najednou uslyšela řev, dračí řev.Ohlížím se všemi směry, najednou vidím Safiru. Přistává o pár metrů dál.Když mě vidí radostně se ke mě rozeběhne.

"Ahoj holka." Hladím jí po šupinatých nozdrách.Někdy se chová jako pes... a to mě děsí.Třeba teď vrtí ocasem.

"Co tady děláš?" Ptám se i když vím že nepromluví.Náhle jsem si všimla že má něco na zádech, nějaký vak? Má ho uvázaný kolem těla.Rozvazuji uzel a vak padá na zem.Chci ho nadzvednout ale nejde to, je to příliš těžké.Z boku vaku trčí lísteček, vytahuji ho a rozkládám.

                                                                             Omlouvám se. -A

Lísteček si schovávám do kapsy.Otevřela jsem vak, to co bylo uvnitř mi vyrazilo dech.Lesklá zbroj.Opravdu nádherná! Začala jsem se svlékat, chci si jí vyzkoušet.Začala jsem na sebe házet zbroj, byla perfektně udělaná, silná a lesklá.Chránila mi ty nejdůležitější části těla, stále mi ale odhalovala hodně kůže.Kdyby to viděl Max řekl by něco ve stylu že v tom vypadám jako bohyně.
Náhle mě ale upoutal jemný záblesk.Otáčím se abych se podívala co to bylo.Ve vaku se ještě něco lesklo.Dychtivě jsem sáhla do vaku.Meč.Nádherný, lesklý meč.Na rukojeti byl vyložen drahými kameny.Meč byl ukován z nejdražší ocele.Protočili se mi panenky když mi hlavou probleskla otázka      - kolik to asi stálo? Zasunula jsem meč do pouzdra a to jsem si připnula k pasu.Vysedla jsem na Safiru, věděla kam poletíme.Vznesla se do vzduchu a letěla přímo k zámku.Chci si vyzkoušet nový meč a a zbroj.Už nyní jsem cítila že jsem se zbrojí dobře ohebná a v ničem mě neblokuje.
Půjdu si zatrénovat s pár figurínami, když se na mě Alessio vykašlal a odešel.Stejně ho později ale budu muset vyhledat a poděkovat mu za tak drahý dar...

_______________________________________________________

Musím vám zase poděkovat! Jsem 24 ve fantasy a společně útočíme na 1K čtení! Tohle mě ani ve snu nenapadlo!

MOC, moc vám děkuji. Spisovatele vždy nejvíce potěší to když se čtenářům jeho příběh líbí! :))

Love You All! <3

Vaše Nissis :)