Inviolable

32.Kapitola/Zasloužený klid

Sedím na téhle pitomé židli nejméně dvě hodiny a zatím mi nechtějí říct nic o té dívce ani Alessiovi. Vztekle vstávám a přecházím po chodbě, to přeci nemůžou jsem jejich královna, ne?!

"Kašlu na to!" Vrčím a nasupeně odcházím z ošetřovny.Na dvoře ještě stále jsou vozy s vajíčky.Musím jít za Lexi a říct jí to.Mířím tedy přímo za ní.

"Lexi, ahoj! Neuvěříš co se.."

"Ty vajíčka? Jo už jsem je viděla."

"No nedokázala by jsi jim pomoci k vylíhnutí?" Ptám se nejistě.

"Šlo by to podle jisté knihy magie, pokusím se o to a případně se pokusím i o kouzlo stárnutí aby rychleji dospěli."

"Och, Lexi ty jsi úžasná!" Objímám jí kolek krku.

"Jen, já sem ty vozy sama nedotáhnu.Vem si na to nějaké muže."  Říkám jí.Ale je tu nějaké podivné ticho, rozhlížím se.Neslyším Safiru která mě vždy vítá.

"Kde je Safira?" Ptám se zděšeně.

"No, uznala jsem jí už za schopnou aby se zvládla o sebe postarat sama.Dospělá ještě není, ale počítám tak za pár dní už bude." Usmívám se.

"No půjdu jí najít tak se měj, a ještě jednou děkuji!" Rychle odcházím a mířím někam do lesa.Volám jí ale nikde není, nikde jí nevidím.Hodinu bloudím po lese, jsem na místech kde to ani pořádně neznám.Zmateně se ohlížím.Nemám tušení kde jsem.Vycházím z lesa a ocitám se na okraji skály.Všude v dáli vidím kopce a hory, unaveně si sedám do trávy.Zavírám oči a čistím si hlavu.Jak jsem se tu ocitla? Kladu si otázky.Zvládnu to? Zachráním mou zem? Vyhraji? Těžko říct, z myšlenek mě vytrhává známej řev. Otevírám oči a vidím mojí Safiru a ještě nějakého draka.Vznáší se nade mnou, jako by si spolu hráli.Nakonec oba přistávají  poblíž mé maličkosti.

"Ahoj holka, ty sis našla kamaráda?" Unaveně vstávám a jdu k ní.Hladím jí na nozdrách.Její přítel vykukuje zpoza ní.Jen se usmívám.

"Ahoj, a ty jsi kdo?" Černý drak chvíli váhal, až pak vykročil mým směrem.Opatrně natahuji ruku.Stále váha ale nakonec tlačí svůj čumák do mé dlaně.Je velice přátelský, a povahově někomu podobný..Ale komu?

"Poletíš s námi domů?" Podrobněji si ho prohlížím, je to samec, nádherný samec.Tenhle už je stoprocentně dospělí, ale kde ho Safira objevila.Nechápavě na mě hleděl, vylezla jsem si na Safiru která už byla obří.Bez zaváhání vzlétla.Když se otáčím, černý drak letí za námi.Čí asi je, takhle nádherný drak nemůže být bez jezdce.Zanedlouho už jsem zpět u zámku.Seskakuji ze Safiry a ty hned  zase odlétá, samozřejmě že i se svým kamarádem.

"Slečno, výsosti. Alessio se probral." Běží ke mě jedna  dívka která pracuje na ošetřovně.Bez váhání utíkám za ní.Vrážím do jeho pokoje.

"V životě mě už takhle neděs, nebo jednu schytáš!" Přicházím k posteli a objímám ho.

"Klídek princezničko, jsem v pohodě. Jen na mě toho léčení bylo až, až." Mrkl na mě.Oddechuji si a sedám si  na židli vedle postele.

"Proč mě sem nechtěli pustit když to nebylo vážné?" Ptám ze rozhořčeně. Alessio jen krčí rameny.

"Co ti řekla ta dívka?" Hned vyzvídal, byla jsem ráda že je zase ve své kůži.

"Nevím jak jí je, nechtějí mě tam pustit a ani mi nic nepoví." trochu posmutním.

"To nemohou, jsi přece královna.Ty můžeš vše."

"Asi nemohu." Vyplazuji na něj jazyk.

"Řekla něco jako že už všechny oživila nebo co.Takže nemáme asi šanci tuto válku vyhrát." 

"Asi bych se měla někam zdejchnout." Šklebím se dál na něj.

"Neboj, válku vyhrajeme!" Povzbuzuje mě. Chytá mě za paži.

"Uvidíš ty to dokážeš!" Usmívá se.Já jen doufám, modlím se, aby jeho slova byla pravdivá.

________________________________________________________________

Další část, omlouvám se že je tak krátká ale nestíhám.Zítra odlétám na dovolenou a musela jsem se pobalit a tak.

Další část bude tak za týden, kolem čtvrtka nebo pátku! :)

Užívejte zbytek prázdnin a ještě vám přeji příjemný start do začátku nového školního roku! Ahojda :)

-Vaše Nissis :)