Chodila jsem na střední zdravotnickou školu. Poslední den školy jsme se všichni sešli v kmenové třídě, abychom dostali vysvědčení a na prázdniny se rozloučili s našimi spolužáky. Ukončení třetího ročníku bylo zvláštní, někdo si říkal, že je to skvělé už jen jeden rok a škola končí. Další se zas děsil posledního roku kvůli maturitě. Já jsem se jí bála také a hlavně mi bylo líto, že dva měsíce neuvidím své kamarády.
Po škole jsme se celá třída rozloučili. Udělali jsme si i svou společnou fotku, na stejném místě a ve stejném stylu jako každý rok. Byla jsem šťastná, že jsem je měla a hlavně, že jsem poznala dvě tak úžasné kamarádky. Miriam a Klaudii.
Dostat vysvědčení s vyznamenáním by bylo úžasné, ale byla jsem přece jen línej lempl. Kdybych chtěla, tak bych měla lepší známky, jenže dokopat se k učení bylo někdy obtížnější, než se zdá. I tak jsem se moc těšila na to, až to oslavím. Chtěli jsme jít s kamarádkami na pár drinků. Byla to klasika, šli jsme do metra a měli jsme namířeno na náměstí, kde sídlil úžasný bar. Chodili jsme tam skoro každý pátek a to nejen na alkoholické drinky.
Na nástupišti v metru do mě strčil nějaký hulvát. Normálně bych si toho ani nevšimla, ani bych si to nezapamatovala, ale tentokrát to bylo jiné. Při nárazu jsem zaškobrtla a málem spadla do kolejí, jen díky Miriam jsem tam nespadla, chytila mě a začala na toho cizince křičet. Já se na něj dál dívala, mohla jsem se otočit a dál si povídat s kamarádkami, ale neudělala jsem to. Dívala jsem se na něj a viděla jsem muže, který byl značně opilý a jen se motal po cestě. Až pak jsem si všimla, že až na mě, mé kamarádky, toho chlapa, párek dětí a dva až tři dospělí lidé, tam nikdo nebyl.
Ten chlap se motal všude okolo, byl naštvaný a něco si mumlal pod nosem. Najednou strčil do malé holčičky, která stála až moc blízko kraje. Zděsila jsem se a úplně jsem ztuhla. Slyšela jsem křik té dívenky. Viděla jsem, jak padá a její kamarád se jí snaží chytit, ale marně. Skončila v kolejišti. Mohla jsem zajít pro pomoc, mohla jsem začít křičet a jen tam stát, ale já udělala něco úplně jiného a popravdě udělala bych to zas. Rozeběhla jsem se do kolejí pro ni. Nemohla jsem ji tam jen tak nechat. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mám na sobě šaty a boty na vysokém podpatku. Holky běžely hned za mnou a křičeli na mě. Ostatní cestující tam jen stáli a dívali se co se děje. Když jsem konečně přiběhla k ní, pochopila jsem, že je zraněná a okamžitě potřebuje lékařskou péči. „Zavolejte někdo záchranku!!!" Vykřikla jsem.
Ta malá holčička plakala, asi byla vyděšená. Stačilo ji jen vytáhnout ven a byla by v bezpečí. Jenže takhle se to nemělo stát. Zaslechla jsem přijíždějící vlak. V tu chvíli někdo, nevím kdo, nejspíš zmáčkl záchranné tlačítko pro okamžité zastavení vlaku. Zaslechla jsem totiž kvílení vlakových brzd a kolejí. Snažila jsem se co nejrychleji podat holčičku někomu, kdo by mi jí pomohl vytáhnout nahoru. Chytil jí nějaký pán a odešel co nejdále ode mě, v tu chvíli jsem nechápala, proč odchází a proč mi nepomůže nahoru, ale pak mi to došlo. Vlak byl už moc blízko mě. Ten hluk mě úplně omámil. V duchu jsem se začala modlit. Před očima mi doslova proběhl celý život. Ztuhla jsem a už jsem jen čekala na rychlou smrt. Poslední, co jsem slyšela, byl křik a pláč. Poslední co jsem viděla, byla světla vlaku.
