Pro někoho krásné svátky, ale pro mě bohužel ne. Musím být na Vánoce s rodinou a bohužel ne s Dominikem, ten musí být zas se svou rodinou.
Jako každý rok se na štědrý den totálně uklízí, bohužel mě to čekalo také. Dostala jsem za úkol umýt všechny hrnce, skleničky a příbory. Poté jsem měla dokonale uklidit náš dětský pokoj spolu se sourozenci. Nedokážete si představit, jak jsem tam vypadala a jak těžké to bylo, když vám do toho brácha vytahuje hračky ze šuplíků a sestra vám tam řve, jak nechce uklízet. Byla jsem z toho docela mimo, až mi začalo tikat oční víčko. Pomoc to byla opravdu "užitečná".
Stromeček už byl nazdobený a v domě přímo "čpěla" vánoční nálada a to hlavně díky ustavičným hádkám mých rodičů. S prckami v pokoji a v kuchyni jsem strávila snad celé dopoledne. Měla jsem toho už dost a tak jsem rodiče poprosila, jestli bych se mohla jít projít ven do parku trochu na vzduch a hlavně do klidu. Docela jsem se rodičů bála ale i tak jsem se sebrala a zeptala se. Máma si jen zkontrolovala, jestli je vše uklizeno a pustila mě ven. Jen rychle jsem napsala Dominikovi, jestli nemá čas a že se když tak sejdeme před barákem v parku.
Při čekání jsem spatřila mou kamarádku z lyžařského kurzu. Jmenuje se Kateřina, ale nikdo ji neřekne jinak než Kachna. Trochu jsem se zdráhala ji pozdravit, nechtěla jsem se totiž bavit o tom, proč vypadám jak invalida. Ale stejně jsem to udělala.
„Kachno! Nazdar!" křikla jsem na ní. Ona se po chvíli otočila a s dolní čelistí až na zemi ke mně přiběhla.
„Ježiši... co se ti stalo Dýdo?" zeptala se mě velmi udiveným výrazem.
„To neřeš, za chvíli budu v pohodě. Co ty, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli?" Odpověděla jsem jí. Chvíli jsme si spolu povídali o horách a vzpomínaly jsme na naše úlety. Bylo to krásný vidět skoro po roce mou nejlepší kamarádku z hor. Dominik se k nám brzy přidal. Pomalu už se stmívalo a já musela domu. Máme totiž své tradice a na těch prostě nesmím chybět.
Jako první přišlo na řadu každoroční rozsvícení svíček. Náš byt pak vypadal jak hřbitov na dušičky. To opravdu miluji páč se vždy aspoň dvakrát spálím.
Jako další bylo vyrábění lodiček ze skořápky od ořechu. Táta se při tom vždy navzteká, protože se mu všechny potopí. Tato část tak končí tím, že jsou všechny lodičky vyhozeny do koše a na řadu pak přicházím já, která jako jediná z celé rodiny dokážu vyrobit kvalitní a hlavně funkční skořápkové lodičky.
Další bylo zabíjení kapra. Já tohle prostě nenávidím. Nerada vidím jak se to roztomilé zvířátko co si v klidu plave ve vaně najedno objeví rozporcované na kuchyňské lince. Mám zvířata ráda a tohle prostě nestrpím. Jako každý rok se zavřu do pokoje a sleduji právě probíhající každoroční už dávno okoukané vánoční pohádky, dokud mi ten milý kapřík neskončí na talíři.
Protože jsme křesťanská rodina tak na svátky chodíme do kostela na mši, já tím moc nadšená nejsem tak tam akorát spím nebo si hraju pod lavicí na mobilu. Ale máma ta to bere velice vážně. I to se dá přežít, teda pokud tam dvojčata právě neřvou nebo tam nevyvádí skopičiny, jinak je to velice nepříjemné jelikož se začnou rodiče mezi sebou hádat a to mám pak sto chutí vykopat si jámu, zahrabat se do ní a zůstat tam už navždy. Tentokrát to díky bohu dopadlo docela dobře. Farář mi pak popřál hodně štěstí s uzdravováním a pomodlil se za mě.
U jiných rodin se ještě praktikuje například lití olova, házení střevícem a další takové vymoženosti. Já jsem si tento rok potají zkusila házení střevícem ke dveřím. Pokud bude špička střevíce směřovat ke dveřím, znamená to, že se do roka a do dne odstěhuji. Mě špička mého střevíce ukazovala spíše ke dveřím, ale nebylo to přesné tak nevím nechám se překvapit.
Přišel čas na večeři. Hráli vánoční koledy, všichni jsme byli nastrojení, byla zhasnutá světla a jediné co náš byt osvětloval, byla hromada svíček všude kolem. Jako první jsme si každý rozkrojili jablíčko. Každý kdo uvidí v jablíčku hvězdičku, tak ten bude mít příští rok štěstí. Je logické, že se pokaždé objeví při správném rozkrojení hvězda, pro mě je to spíš oblbování dětí. Poté na řadu přišli vánoční oplatky a med, pak rybí polévka, následoval řízek a bramborový salát a na konec brynzové halušky. Ano u nás se na konec jí halušky a to hlavně proto, že je mamka ze Slovenska a na halušky s brynzou si potrpí.
Vánoční stromeček byl postavený v ložnici, kam sourozenci celý den nevkročili, takže to bylo dobré místo pro uschování dárků které samozřejmě přináší ježíšek.
Náhle se ozval zvuk cinkajícího zvonečku. Děti zbystřili a měli úsměv na tváři. Zvoneček měl táta pod stolem, takže to bylo docela realistické. Sourozenci se rozeběhli k dárkům, rozrazili dveře od ložnice a začali ječet. Já tenhle pisklavý zvuk nesnáším.
Dvojčata začala bezhlavě rozbalovat dárky. Pro mě to byli první, a doufám, že také poslední Vánoce strávené v sedě. Musím vám říct, že celý den sedět opravdu není moc příjemný.
Z dárků měli samozřejmě největší radost prckové. Mám tyto svátky ráda, ale dost mi je teď znechutilo neustálé hádání. Jinak to bylo celkem příjemné. Naše rodina není moc dobře finančně zabezpečena, takže to byli spíše takové jednoduché svátky. A co jsem dostala já od ježíška? Nějaké šperky kosmetiku oblečení ale jinak nic extra. Tyto svátky pro mě byli celkem stresující, pořád jsem myslela na nový rok. Hned po rozdání dárků a dokonalém úklidu jsem šla spát. Tak zas příští rok.
