Z ušetřených peněz jsem si zaplatila vlastní rehabilitační asistentku, která bude chodit ke mně domu a pomůže mi s uzdravováním. Doma jsem s něčí pomocí cvičila a snažila se chodit o berlích, ale bylo to pouze takové „pajdání". Chodila jsem s domčou plavat do nedalekého bazénu. A co se týče rehabilitací a klasických kontrol u lékaře, jsem zjistila, že jsem na tom líp než bych měla být. Můj osobní doktor měl ze mě radost čím dál víc. Ale pořád mě napomínal, ať se nepřetěžuju a hlavně ať si dám pozor na pády jakéhokoli stylu. Byla jsem na tom už docela dobře. Sice jsem se svého vozíčku nevzdávala ale i tak jsem se každým dnem cítila zdravější.
Když ke mně přišla asistentka začali jsme cvičit klasicky u nás doma. Pak ale přišlo něco horšího. Musela jsem se naučit „pajdat" o berlích do schodů a ze schodů. Asistentka se mě snažila zbavit mého vozíčku. Ale já ho měla ráda. Nechte mi můj vozíček. Chůze do schodů mi docela šla, i když mi musela hodně pomáhat. Horší byla chůze ze schodů dolů. Nejdřív mi ukázala, jak bych to asi měla udělat a pak mě k tomu pustila. Nebylo to vysoko asi jen pět maximálně osm schodů. Pomalu jsem slézala z druhého schodu. V tom jí zazvonil telefon. Byla jsem tak soustředěná až jsem se toho lekla. Berle mi sjela po kraji schodu. Nevěděla jsem co se děje. Asistentka zrovna hledala mobil po kapsách a nehlídala mě. Uklouzla jsem. Skončila jsem až dole pod schodama.
„Pane bože... není ti nic?" vykřikla má asistentka s hrůzou v obličeji.
„Né... nic mi není." Odpověděla jsem. Pomáhala mi postavit se na nohy, ale připadalo mi, jako kdybych nemohla hýbat s kotníkem. Pořád jsem neměla tak dokonalý cit v končetinách, ale cítila jsem toho už dost.
„Musím tě vzít okamžitě do nemocnice. Ještě se ti něco stane a já se z toho zblázním." Řekla ustaraným a lítostným tonem.
Bezva. Jeli jsme do špitálu. Zase. Ale no ták, chodím tak ob týden a teď zase. Nebyla jsem z toho nadšená ale musela jsem tam. Měla pravdu ještě by se mi stalo něco horšího a celá snaha by byla vniveč.
Po chvilce strávené v ordinaci ke mně přišel můj doktor. Vypadal ustaraně. „Budeš muset mít na kotníku ortézu, ale jen asi tři týdny tak si nedělej starost. Máš ho trochu vykloubený. Neměla by ses na něj stavět, ať si ještě něco zlého nepřihodíš." Řekl můj doktor se smutným výrazem ve tváři. Bezva, vážně úžasný. Už jsem byla tak blízko k tomu abych začala normálně chodit a teď? Ach jo, byla jsem z toho smutná.
Se cvičením jsem ale pokračovala, i když jsem neměla. Musela jsem se nějak vzchopit. Stále jsem chodila plavat, do vody jsem si samozřejmě ortézu brát nemohla.
„Tak... můžeš zase cvičit. Zkus se postavit." Řekl doktor hned po tom, co mi sundal ortézu. Jo, jako kdybych někdy přestala cvičit. Byla jsem nadšená. Asistentku to hrozně mrzelo, co se stalo, ale ona za to nemohla. Ve cvičení jsme museli trochu zvolnit, i když jsem to razantně odmítala. Na schody jsem se vydala až o dva týdny později.
„Jupí!" vykřikla jsem. Konečně jsem vyšla i sešla schody bez něčí pomoci. Chůze o berlích se pořád zlepšila. Ale víc jak tři hodiny jsem nevydržela stát. To se ale postupně zlepšovalo. Přicházely dlouhé procházky o berlích a pak i první krůčky bez opory. A víte co. Nikdy jsem nebyla víc šťastná, než ve chvíli kdy jsem se prošla po pokoji. Lidé si nikdy neuvědomují, jaké mají štěstí do chvíle, než to štěstí ztratí.
